Jedním z hrdinů a zároveň vypravěčem je Pavel Volodin, kdysi reportér moskevské televize Perspektivy, který byl v roce 1996 s kolegou Andrjuchou, Andrejem Filipenkem, přítomen v Čečensku mírovým jednáním ruského ministra vnitra Sergeje Štěpašina s jedním z vojenských velitelů Čečenské republiky Ičkerie Aslanem Maschadovem. Zde se scházejí jména a fakta politiky i historie s fabulovaným příběhem o změnách v ruské společnosti charakterizovaných jmény od Jelcina k Putinovi.

Po oněch jednáních propašovali Pavel s Andrjuchou do Moskvy tehdy tam zajatého Čečence v ruských službách Vladimira – Vadika. V roce 2015 však Vadik jako vůdce odbojové skupiny zajal v obci Nikolskoje nedaleko Moskvy víc než sto civilistů, zahnal je do kostela a prohlásil, že bude vyjednávat jen s Pavlem a Andrjuchou. Ultimátum bylo prosté, nicméně politicky zničující: „Požadujeme, aby prezident Ruské federace vystoupil v televizi a omluvil se za dvě války – v Čečensku a na Ukrajině. Pak budou všichni rukojmí propuštěni. V opačném případě budou zabiti.“ Za každou na kostel vypálenou střelu tři mrtví.

Ševeljov, sám špičkový novinář, reportér deníku Moskovskije novosti a dnes spolupracovník Svobodné Evropy, se nevěnuje ani tak popisu novinářské obce, jako spíš charakterům lidí, kteří ji vytvářejí. Činí tak prostě, nicméně působivě. Ukazuje tak spektrum charakterů i politických názorů. Pod povrchem vzpomínek i slov čtenář vnímá další často jen naznačené lidské osudy a postoje.

Nejsem Rus není jen románem o dnešním Rusku a jeho vnitřním rozdělení, ale i o vině všech, kdo k nespravedlnosti mlčí. Vadikova slova určená Pavlovi: „Vás teď budou poslouchat. Zúčtujte s nima za všechny,“ jsou mementem mířícím nejen na ruskou společnost.

Román Nejsem Rus je spolu s vyprávěním knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka dalším strhujícím příběhem ruské literatury mířícím do světa.