Do království luxusních, smutečních, pohádkových i romantických historických vozů z doby před motorizací společnosti vstoupíte obrovskými dubovými dveřmi. Za nimi na vás dýchne vůně dřeva a vosku, odér historie i řemeslné dovednosti. A než stačíte polknout prvotní údiv a překvapení, už už vás začne informacemi zásobovat majitel muzea, vášnivý sběratel kočárů a jejich restaurátor Václav Obr nebo jeho pro věc neméně zapálená žena.

Vášnivý sběratel a majitel Muzea kočárů Václav Obr v jedné z expozic.

Vášnivý sběratel a majitel Muzea kočárů Václav Obr v jedné z expozic.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Panu Obrovi místní neřeknou jinak než svatý Václav. Věrný je svému zvláštnímu příjmení minimálně obrovským odhodláním a umanutostí. Ta ho před pár lety, když si usmyslel vybudovat v regionu střední Evropy největší muzeum historických kočárů, málem stála zdraví a poslední peníze. Nakonec se mu přes dramatické chvíle a s pomocí řady dobrovolníků, drobných dárců, Olomouckého kraje a evropské dotace dostavět muzeum povedlo. Ba co víc, kromě toho každý rok v tamní zámecké zahradě organizuje festival Josefkol.

Václav Obr šéfuje také festivalu Josefkol.

Václav Obr šéfuje také festivalu Josefkol.

FOTO: archív Muzeum kočárů

V pořadí devátá oslava kočárů a řemesel se bude konat 23. a 24. července. „Tématem je gotika, doba, kdy lidé používali věci jednoduše, primitivně, nebyly téměř žádné prostředky ke svícení – jen svíčky, louče a oleje do lamp,“ prozrazuje Václav Obr. I tentokrát se údajně mohou návštěvníci těšit na nějaký velký a nečekaný zážitek: „Každý Josefkol je něčím nádherný. Snažíme se v našich podmínkách udělat maximum možného.“

Tajemství kočárů u nás

Dobu, kdy se objevil první kočár v Čechách, nelze přesně určit. První jednoduché vozy na kolech se objevují na počátku 13. století k potřebě královského dvora. Kočáry na dlouhé cesty byly opatřeny sedadly zavěšenými na řemenech. První zmínka o nich spadá do roku 1457, kdy český král Ladislav Pohrobek vypravil poselství do Paříže ke dvoru, které žádalo o dceru francouzského krále Karla VII., princeznu Magdalenu.

Muži v kočárech původně nejezdili, protože to považovali za sobě nedůstojné. Největší boom ve stavitelství kočárů na našem území začal v polovině 19. století, přičemž čeští a moravští stavitelé kočárů sklízeli ocenění a ovace na velkých světových výstavách nejen svými proutěnými vozy.

Do cesty se Václavu Obrovi kočáry pletou už hodně let od doby, kdy si přál svého koně zapřáhnout do jednoduchého kočáru a kdy objevil první tajemné značky na kovovém kole a v čalounění. Na plumlovském zámku měl deset let dílnu a tam se zrodila myšlenka vybudovat soukromou sbírku. „Uvědomil jsem si, že na ty řemeslníky, kteří byli precizní, se zapomnělo,“ míní bývalý úspěšný sportovní kulturista a dodává, že při stavbě muzea o rozloze 20 x 50 m mu jeho fyzická průprava rozhodně přišla vhod.

Právě on si může připsat objev století, jak byl nazván nález největšího koňmi taženého pohřebního vozu na světě v zimě roku 2009. Skutečný rekordman mezi kočáry je mistrovské dílo pocházející z dílny plzeňského stavitele kočárů Václava Brožíka, jenž dodával kočáry na královské dvory i perskému šáhovi.

Záhada svítícího kočáru

„Našli jsme ho díky našim návštěvníkům, kteří jej viděli v restauraci lidového domu v Napajedlech. Byl to vrak obrovského kočáru, a když jsme v kole našli značku Dvorní továrna kočárů Brožík-Plzeň, věděli jsme, že před námi stojí skutečný poklad,“ říká vášnivý sběratel.

Největší pohřební kočár je rekordmanem nejen svou velikostí. Nezvyklá je i jeho elektrifikace

Největší pohřební kočár je rekordmanem nejen svou velikostí. Nezvyklá je i jeho elektrifikace.

FOTO: archív Muzeum kočárů

O tomto gigantickém voze ví téměř vše. Až na jeden podstatný detail. „Víme, že ho Brožík postavil pro město Plzeň, víme asi v jakém období, ale netušíme, kdo v něm na své poslední cestě jel. Hledáme proto dobové fotografie z pohřbů a velkých slavností a žádáme veřejnost, aby nám pomohla odhalit tohle velké tajemství,“ vyzývá a vyjmenovává řadu technologických vychytávek obra o rozměrech téměř 7 metrů na délku, 4 metry na výšku a váze 3 tuny.

Vůz starý asi 120 let byl totiž elektrifikován a jeho kupole svítí. „V kočáru je úžasný patent – baterie, kterou tam dal světový vynálezce František Křižík. Udělal rozvody v kočáru, protože lucerny ve tvaru poupat jsou od země tak vysoko, že by je nedokázal zapálit ani dvoumetrový chlap. Tradice říká, že když se kočárem jede na poslední cestu, v lucernách se zapalují svíčky. A použít kolem žebřík by nebylo důstojné. Tak to vymysleli takhle krásně,“ prozrazuje detaily.

Slavnostní ceremoniální karosa byla postavena v době baroka.

Slavnostní ceremoniální karosa byla postavena v době baroka.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Černý třítunový kolos se soškami andělů na střeše, jehož kozlík se údajně skládá z 1200 částí, má navíc ve stropu karosérie zabudovanou křišťálovou kupoli, osvětlující hvězdy na stropě. „A když svítí, vypadá to jako nebe na zemi. Úžasný pohled. U nás v muzeu jej ukazujeme třikrát v roce vždy v zimě při pořádání nádherných adventních koncertů.“ Kompletní oprava trvala téměř tři roky a vyšla na dva milióny korun. Na jeho restauraci i výstavbě muzea, slavnostně otevřeného v roce 2009, pracovala pod dohledem Václava Obra početná skupina řemeslníků z nejrůznějších koutů republiky.

Vychytávky do pohádky

Kočáry mají řadu unikátností, protože naši předci to měli chytře vymyšlené: třeba stahovací okénka nebo chrániče na stupátko, aby dámy neměly střevíčky od bahna. Kromě plzeňského obra mezi zrestaurovanými čtyřiceti vozy najdeme další skvosty jinde těžko viděné.

Tři sta let starou zlatou arcibiskupskou karosu, v Evropě jedinou funkční na řemenech, v níž klidně plujete jako na moři. Moderní Mylord pro Metternichy, velké pohřební vozy z velkých měst, romantické proutěné kočáry nebo slavný kočár s fialovým kozlíkem, známý z Formanova velkofilmu Amadeus nebo z hororu Svatba upírů.

Nejobsazovanějš filmový kočárů si „zahrál“ třeba v Amadeovi.

Nejobsazovanější filmový kočár si „zahrál“ třeba v Amadeovi.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Další neobvyklou raritou, spíše svým využitím než estetikou, je smuteční vůz, jenž vezl v roce 2008 během opulentního pražského pohřbu rakev zavražděného Václava Kočky mladšího.

„Pro takovou událost potřebujete dobré koně, nádherný kočár, výbavu a znát tradici, jak se dělá poslední cesta. V republice jsme asi jediní, kdo tohle umíme zajistit včetně etikety v oblékání, chování a květinové výzdoby. Navíc koně musí umět chodit v půlkroku,“ popisuje jeden ze svých nejneobvyklejších životních zážitků dlouhovlasý muž a dodává, že tato událost byla paradoxně nejlepší reklamou jeho muzeu.

Bez nadsázky můžeme Václava Obra označit za největšího českého odborníka na „kočárování“.

„Kočáry mají duši. Každý voní jinak, má svou specifickou osobnost. V našem muzeu tohle pocítíte velmi intenzívně,“ láká na další návštěvu a zdůrazňuje, že výstavu pravidelně obměňují.