Článek
Natočil jste tři díly Fontány pre Zuzanu. Je ta série uzavřená?
Nechci působit jako člověk, který hlásá velkohubé závěry, ale příběhově a mentálně je pro mě Fontána pre Zuzanu ukončená a navzdory zájmu producentů a distributorů další díly už natáčet nechci. Do té samé řeky se má vstoupit jen jednou, a do Fontány stačilo třikrát… Chci jít dál, naslouchat víc hlasu sebereflexe, hledat nová témata, nové příběhy a sdílet společně se svými diváky nové zážitky, emoce a poznání doposud nepoznaného.
Na začátku července vyšel anglický soundtrack ke třetímu dílu Fontány pre Zuzanu, který měl premiéru v roce 1999. Proč anglický a proč až nyní?
Fontána pre Zuzanu 3 se původně natáčela v angličtině a soundtrack k ní také. Nazpívali ho výborní zpěváci z Los Angeles Anthony Field, Bridgette Bryantová, což je bývalá vokalistka od Phila Collinse, a Adrian Da Costa. Původní slovenské texty napsal Jozef Urban a anglické kalifornský textař a básník Frank Fuchs.
S Vašo Patejdlem, autorem hudby, jsme měli k dispozici jen nějaké úryvky, demo verze a vokální stopy. Sedmnáct let jsme se nemohli dopátrat finálního mixu anglického soundtracku. Nakonec jsme si uvědomili, že rovnocenná kopie mixu by mohla být v malém nahrávacím studiu v Harare v Zimbabwe. A byla to dobrá úvaha. Kopie tam skutečně byla, sice technicky ne příliš kvalitní, ale mladý ostravský sound designer Ondřej Černý ji skvěle zrekonstruoval a udělal nový remastering. Díky tomu mohou poprvé vyjít anglické verze takových hitů, jako jsou Voda, čo ma drží nad vodou nebo Ak nie si moja. Jako bonus jsou na albu i slovenské verze písní pro porovnání.
Jak to, že jste našli použitelnou kopii až v Zimbabwe?
Točili jsme tam téměř celou Fontánu 3 a v tom studiu jsme nahrávali sbory a perkuse. Vzpomínám, že jsem tenkrát zavolal Vaša Patejdla a řekl mu, ať přiletí, že natočíme pravé africké sbory a originální etno-perkuse. Dorazil, a dorazili i sboristi, kteří do Harare cestovali dva dny vlakem, tedy déle, než trval jeho let z Vídně.
Dostali najíst, napít, šli do studia, na první nebo druhý pokus své party perfektně nahráli a každý dostal sto dolarů. Pro představu, za to týden uživili sedmičlennou rodinu. Pak jsme se objali, Vašo i já jsme jim poděkovali, oni sedli na místní osobák a jeli zase dva dny domů. Tam si prostě lidé ještě práce cení.
Pokud vím, chystáte se nyní natočit nový film.
Film se jmenuje Muzzikanti. Scénář napsal Petr Šiška a děj se odehrává mezi muzikanty na moravskopolsko-slovenském trojmezí, tedy na místě, kde se křižují nejenom genetické informace, ale i hudební žánry a mentalita. Je to oblast, ve které se nežije lehce a tvrdě se tam pracuje.
My se ale rozhodli natočit optimistický film, protože lidé tam svůj někdy těžký úděl snášejí s velkou dávkou hrdosti, optimismu a humoru. A samozřejmě jim pomáhá i vášnivá, melodická a energii vyzařující hudba, která je tomuto kraji vlastní stejně jako krása žen a chlapské podání ruky, které má cenu větší než papírová smlouva.
Spolupráce s Petrem Šiškou byla pro mě také veliká škola. Je to ten typ věčného kluka, který disponuje strhující energií a nadhledem. A jeho podání ruky má tu cenu, o které mluvím.
Kdo složil filmovou hudbu?
Především Lešek Wronka, a musím říct, že to měl těžké. V tom kraji se totiž mísí řada stylů, gorolský folklór, rock, metal, pop, folk, dokonce něco jako etnošanson a další. Nevím, jak to udělal, ale složil hudbu, která je nejen výborná, ale i stylová. Jistě k tomu pomohla skutečnost, že z toho kraje pochází.
On, Peter Cmorik, Roman Izaiáš a Miro Bazger, kteří se na muzice také podíleli, i textař Petr Šiška udělali obrovský kus práce. Jejich hudba je jiná než ta, kterou jsme zvyklí slýchat z filmů. Pro mě jako režiséra byla i velmi inspirativní.
S kým ještě budete na filmu spolupracovat?
Hlavní ženskou roli ztvární Michalina Olszaňska, která hrála hlavní roli ve filmu Já, Olga Hepnarová. Maroš Kramár zahraje hudebního producenta, polská zpěvačka Halina Mlynková choreografku a bývalou hvězdu Moulin Rouge, Pavel Kříž rockového muzikanta a třeba Martin Dejdar pohasínající popovou hvězdu.
Měl jsem životní štěstí na veliké osobnosti, které mi projevily laskavou důvěru a přijaly mou nabídku ke spolupráci. V první polovině devadesátých let jsem mohl natáčet film o Karlu Krylovi. Jmenuje se Karel Kryl – kdo jsem…? Během setkávání mi odkryl spoustu věcí a také mi na mnoho životních témat změnil názor nebo dal odpověď. Byl jsem poslední, komu se před svou smrtí prostřednictvím filmu vyzpovídal.
Nyní se díky Muzzikantům dostávám ke spolupráci s dalším velikým bardem – Jarkem Nohavicou. Ve filmu bude hrát sám sebe a samozřejmě v něm zazní i jeho písně. I on je pro mě a celý film velkou inspirací. Dostat se od Kryla k Nohavicovi je pro mě velká čest.
Co vám Kryl při vašem setkávání objasnil?
Říkal mi například, že by se člověk neměl zabývat malichernostmi. Zásadní poznání pro mě ale bylo, když mi řekl, že pokud mi v životě někdo ublíží, pak on je ten nešťastný a je třeba ho litovat. Dobrý a šťastný člověk vám neublíží.
Je to velká pravda, na kterou jsem si mnohokrát v životě vzpomněl. V branži, ve které se pohybuji, se někdy dělají velké podrazy a některé vás třeba i takříkajíc zlomí. Já si ale vždycky vzpomenu na Krylova slova a uvědomím si, že zlí lidé nemají lásku, přátelství ani štěstí. Nehledě na to, že mluvil i o božích mlýnech.
Váš zatím poslední film Cinka Panna měl premiéru v roce 2008. Proč jste pak už nic nenatočil?
Nabídky jsem dostával, což o to. Nepřišel mi ale tak dobrý scénář, aby mě inspiroval a já se pro natáčení dokázal nadchnout. Byly to příběhy, které mě nebavily. Kromě toho jsem původní profesí skladatelem vážné hudby, a tak jsem se radši věnoval muzice.
Napsal jsem operu, balet, hodně filmové hudby a nyní pracuju na nové opeře Růžové moře, která vzniká na motivy stejnojmenné novely mé manželky Evy Vejmělkové. Je to love story, a protože jako hudební skladatel mám italskou školu a učili mě italští profesoři, je mi to téma natolik blízké, že jsem se rozhodl je zpracovat. A také mám skvělou rodinu a smyslem mého života je se jí celým srdcem věnovat.