Korn představují legendu, právě oni pomohli v polovině devadesátých let obohatit metal o moderní prvky z hard coru a crossoveru. Na jejich debutové album se čekalo jako na zjevení. Korn se však nikdy nezpronevěřili kořenům, nesklouzli k podbízivým melodickým refrénům jako jiné nu-metalové kapely. Občas se jim proto vytýká, že nemají skutečné hity, jen typický styl s nezaměnitelným zpěvem Jonathana Davise, důraznými bicími, zvukem a laděním kytary, ale takové Falling Away From Me to jasně vyvrátilo.

Přesto právě ono pojetí je spolu s velmi vstřícným přístupem k fanouškům hlavním důvodem, proč se na Korn chodí. V Praze Korn opět potvrdili svou nezaměnitelnost i muzikantské schopnosti. Vynikající byl nejen bubeník, i když sólo si mohl odpustit, ale i basák a oba kytaristé. Bylo fascinující, jak si dokázali s písněmi a jejich zvukem vyhrát, jak dalece je rozvinout, což jasně ukázal hodně prodloužený Twist s jedovatým zvukem základního riffu. Ale došlo i na dudy v Shoots And Ladders.

Korn ukázali všechny polohy, které využívají, od melodičtější až po sekanou rapmetalovou, a na závěr předvedli, jak se po svém chopili floydovské klasiky Another Brick In The Wall, v jejímž závěru přešli do další skladby od Pink Floyd Goodbye Cruel World. Písně dokázali pojmout po svém, aniž by je změnili k nepoznání.

Billy Talent na Aerodrome

Billy Talent na Aerodrome

FOTO: Petr Horník, Právo

Vyrovnaná dramaturgie 

Podobně jako předchozí ročníky ani letošní Aerodrome nestál jen na jedné hvězdě a nabídl další zajímavé kapely. Výteční byli především Kanaďané Billy Talent, kteří dokázali své pojetí dále rozvinout. Jejich písně jsou propracované a plné změn, ale přesto mají jasnou osu v podobě výrazné základní melodie. Dobrý dojem podtrhávala promyšlená aranžmá a hrátky s moderním zvukem kytar, které působily občas až industriálně.

K působivosti přispívalo, že vokál byl místy velmi naléhavý, blížící se až screamo, což zase není nijak překvapivé. Billy Talent se u nás poprvé představili před nějakými deseti lety jako předskokani My Chemical Romance. Od té doby však urazili velký kus cesty a publikum vzalo i to, když ho vyzvali, aby uctilo oběti válek a pomohlo jim.

Bad Religion na Aerodrome

Bad Religion na Aerodrome

FOTO: Petr Horník, Právo

Angažovaní, byť ne tak otevřeně, byli i punkoví veteráni Bad Religion, kteří patří k jedněm z nejstarších amerických punkových kapel, dali se dohromady v roce 1979. Ani po letech neztratili na síle, zejména v úvodu hráli rychle nebo ještě rychleji. Úderný punk vytvářel zajímavý kontrast k výbornému nezaměnitelnému melodickému vokálu Grega Graffina, jenž je jedním z vůbec nejlepších punkových zpěváků. Skupina sice sahala hodně do svých počátků, zahrála You z čtvrté desky No Control nebo 21 Centrury z následujícího alba, ale zařadila i hodně společensky kritických písní, jako New Dark Ages z devět let staré desky New Maps Of Hell nebo Sorrow.

Naopak jistým zklamáním byli protežovaní Britové Bring Me The Horizon, kteří dostali metal core do žebříčků, ovšem za cenu toho, že styl výrazně změnili a otupili mu ostří. Tvrdé sekané riffy a rachot bicích se utápěly v plochách kláves s často velmi vlezlými zvuky a s předtočenými sbory. Trochu to působilo, jako když se Ministry naroubují na nějakou novoromantickou kapelu nebo spíše na goa trance a výsledkem je jakýsi scooterovský rave v klávesovém oparu. Snaha přijít s něčím novým je přirozená, ale v případě Bring Me The Horizon je to spíše jen postmoderní eklektické epigonství, kdy se z každého stylu vybralo to nejvýraznější. K tomu, co dokázali Prodigy, mají hodně daleko, protože až moc sledují, jak moc jejich písně zabírají na masy.

Kalifornští crossoveroví Zebrahead kombinující rap s rockem a dalšími styly byli spíše už jen do počtu.

Mají Pražané zájem o festival?

Přestože dramaturgie byla povedená, žádná kapela nevybočovala ze zaměření festivalu a za pozornost stály nejen hlavní hvězdy. Hala vyprodaná nebyla, i když prázdnotou rozhodně nezela. Korn samozřejmě nejsou Metallica, která byla hlavním lákadlem předloňského ročníku, ale rozhodně nejde o druhou ligu.

Zůstává tak otevřená otázka, zda je možné v Praze uspořádat festival, který by skutečně dokázal přitáhnout lidi ne jednou hvězdou, ale dramaturgií. Zatím se to nezdá.