Článek
Vaše kariéra se slibně rozjíždí. Co si na tom nejvíce užíváte?
Když za mnou před koncertem nebo po něm chodí lidé a povídáme si. Tohle evropské turné je totiž mé první sólové, tak je k tomu příležitost. Vystupovala jsem jako předskokanka Ellie Gouldingové, a to byla velká jízda. Také jsem jela americké turné s X Ambassadors, kteří mají až směšně úžasné koncerty. Ale že si lidé poprvé v životě kupují vstupenky, aby viděli jenom mě, a potom mě vyhledají, aby vyjádřili, že pro ně má hudba něco znamená, to je něco nádherného. Třeba minule v Praze za mnou přišla holka, jež má stejně jako já malou sestru, a inspirovala ji píseň, kterou jsem o tom vztahu napsala.
Jak jste se cítila v arénách, ve kterých jste předskakovala Ellie Gouldingové?
Byly to obrovské prostory. Ale její tým i kapela na nás byli hodní. O tak velkých pódiích jsem nikdy ani nesnila. Možná jen občas, jako malá holčička, která si zpívala před zrcadlem. Bylo to intenzivní. Cítit energii tolika lidí je zážitek.
Zatím vystupujete v klubech. Vidíte se v budoucnu také na velkých pódiích?
Ale ano. Když budou chodit lidi, proč ne? Samozřejmě dnes jsem stejně šťastná za koncert v malém klubu, kde vidím každého diváka. Zatím se učím se příliš nestresovat a bavit se.
Odkdy jste věděla, že se chcete hudbě věnovat profesionálně?
Jako malá holka jsem dostala bicí soupravu a zamilovala jsem se do hudby. Nešlo jen o jeden moment. Učila jsem se hrát a chytat rytmus. Naučila jsem se nějaké beaty, ale opravdu mě to začalo bavit, až když jsem začala vymýšlet své vlastní.
Mohla jste se tedy stát bubenicí?
Bicí miluji, pořád jsem na ně vysazená. Mé album jich bude plné, protože je zbožňuje i můj producent Toby Kuhn. Hledáním správného zvuku bicích jsme strávili celé hodiny a bylo to velmi zábavné.
Berlínského producenta Tobiase Kuhna vám doporučil člověk, který vás viděl hrát v Americe v baru. Kdy k tomu došlo?
Přesně před rokem jsem se přestěhovala do Berlína a tohle bylo v srpnu přechozího roku. Zrovna jsem dokončila první a poslední rok univerzity. Studovala jsem hudbu. Neměla jsem moc peněz, kromě těch, jež jsem si vydělala hraním v barech. Měla jsem pocit, že bych měla něco dělat. Když přišel tento nápad, moc jsem neváhala a sedla na letadlo.
Bylo těžké opustit rodné Hamptons a vydat se v devatenácti letech do Evropy?
Abych byla upřímná, moc jsem to nepromýšlela. Jistě, zamyslela jsem se nad tím, ale až když jsem přistála v Německu, začala jsem mít drobné pochyby. Nikdy předtím jsem nebyla v Evropě. Nadšení a děs jsem cítila půl na půl. Byla v tom radost z toho, že se děje něco vzrušujícího. Navíc jsem cítila, že to můžu zvládnout.
Jak jste si v Berlíně zvykla?
Je to dobré místo. Trvá pár chvil, než si na tamní život zvyknete, ale to je stejné u všech měst. Ze začátku jsem se bez rodiny cítila osamělá, dost jsem koukala na televizi a toulala se po městě. Ale období, kdy jsem nikoho neznala a nudila se, je pryč.
Co vás při psaní písní inspiruje?
Lidé, které potkávám. Ve Švýcarsku jsem si třeba povídala s dívkou, která pochází z Latinské Ameriky. Tam se lidé smějí, milují a jsou hlasití. Kdyby měli jen jeden kus kuřete, podělí se s vámi. Přijela za otcem do Švýcarska a on ji ani jednou neobjal. To je velký kulturní rozdíl. Chci tím říct, že inspirace je všude kolem nás.
První zkušenosti s vystupováním jste sbírala v barech a hospodách v Hamptons, kam bohatí lidé z New Yorku jezdí na prázdniny. Byla to tvrdá škola?
Ano. Člověk se musel naučit vyrovnat s jakoukoli situací. Třeba jsem zapomněla kabel a musela jsem to nějak vyřešit. Musela jsem se vyrovnat s technikou i s lidmi. Publikum bylo většinou dost podroušené, občas mi třeba vrazilo do mikrofonu. Člověk musel řešit takové události a zároveň dobře hrát. A když jsem si pak získala pozornost, měla jsem pocit, že jsem něco dokázala.