Často si všímají i detailů, které v drtivé většině sportovní reportéry z různých důvodů nezajímají.

Navíc je fascinují sportovní klání archaických dob, kdy člověk běhal, kopal do míče či boxoval z radosti z vykonávaného pohybu a netrápila jej výše honoráře.

Někdy si v něm dokonce hledají i erotický rozměr. Malíř Emil Filla na svém oleji Volejbalistky chápe hráčky především jako ženy a teprve pak jako sportovkyně. Akcentuje jejich kypré boky, smyslné klíny a oblá ňadra. Červenobílý míč a síť hrají na obraze naprosto podřadnou roli.

Sochař Zdeněk Palcr redukuje u své cínové plastiky Plavkyně tvar na základní křivky. Ruce jsou naznačeny jen torzy, ženská ňadra symbolizují pouze dvě mírně vyvýšené linie. Vzpěrač Jiřího Kaifosze má sice také zjednodušenou figuru, ale výraz v jeho tváři zobrazuje obrovské úsilí.

Kubisticky zredukovaná skulptura sportovkyně (Zdeněk Palcr, Plavkyně, 50. léta 20. století).

FOTO: Jan Šída, Právo

Harmonie duše i těla

Theodor Pištěk přistupuje ke svému obrazu Ecce homo realističtěji. Jezdec formule 1 v nehořlavé kombinéze plné reklam stojí před automobilovým motorem. Přes modernistickou kompozici vypadá dílo jako náboženské barokní obrazy s mučedníky. Ale zároveň jako by autor latentně varoval před přílišnou komercionalizací sportu.

Jeho druhý olej, Velká krajina, připomíná renesanční mistry, i když je za téma opět zvoleno prostředí automobilových závodů. Hořící monopost na horizontu kontrastuje s dívkou v popředí s odhalenými ňadry. Smrt, sláva a erotika si na plátně podávají ruce a nutí člověka přemýšlet.

Dynamika vítězství po boxerském utkání (Josef Jiříkovský, Boxeři, 1924).

Dynamika vítězství po boxerském utkání (Josef Jiříkovský, Boxeři, 1924).

FOTO: Jan Šída, Právo

Přemýšlet a ptát se, co vlastně sport symbolizuje a jaký kus cesty urazil od původní antické ideje harmonie duše a těla. Ale také nás musí nutně napadnout, že bychom mohli zkusit vidět tělesná klání i jako oslavu krásy pohybu bez ohledu na to, kdo je provozuje.