Měšťané bohatli i díky obchodu s textilem a rozvoji tkalcovství, které tam kvetlo už od 11. století. Výrazem společenské prestiže biskupského města se měla stát velká gotická katedrála.

Z roku 1225 se vzácně zachoval dokument, ze kterého se dozvídáme, že původní raně románský chrám sv. Petra v Beauvais téměř kompletně vyhořel a biskup Milon z Nanteuil svolal katedrální kanovníky, aby se poradili o financování gotické novostavby. Po dobu deseti let měla být desetina všech příjmů z celé diecéze obětována ve prospěch katedrály a uskrovnit se musel biskup i kanovníci. Plány i jejich realizace byly až neuvěřitelně impozantní.

Pilíře v příčné lodi katedrály v Beauvais musí být podepřeny, protože dodnes hrozí jejich zhroucení.

Pilíře v příčné lodi katedrály v Beauvais musí být podepřeny, protože dodnes hrozí jejich zhroucení.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Impozantní katedrála

Gotický chrám sv. Petra v Beauvais svou nebývalou výškou 46,75 metru překonával nejslavnější francouzské katedrály tehdejší doby. Zvolená míra asi nebyla náhodná: 46,75 metru odpovídalo 144 královským stopám, což mohlo být odvozeno od rozměrů vysněného nebeského města Jeruzaléma, jehož hradby podle údajů v biblickém Zjevení sv. Jana byly vysoké 144 loktů.

Tzv. paprskovitá gotika importovaná z Paříže dostala v Beauvais kolosální měřítka. Zdi katedrály byly ještě více odhmotněny, konstrukční části držící klenbu byly ještě elegantnější a štíhlejší a velká okna měla nabídnout ještě větší plochu pro barevné sklomalby. A nad vnitřním prostorem se vznášely ve značné výšce klenby neuvěřitelných rozměrů, kde klenební pole mělo přes patnáct metrů na šířku a devět metrů na délku. Návštěvník chrámu měl být ohromen.

Nejprve postavili východní část katedrály – chórový ochoz s kněžištěm. Vše bylo hotové v roce 1272 a kanovníci s biskupem tam mohli bez překážek sloužit mše. Očekávalo se, že řemeslníci se záhy pustí i do stavby západní části katedrály s prostory vyhraženými pro běžné věřící. K tomu ale už nikdy nedošlo.

Osudný pátek roku 1284

V pátek 29. listopadu roku 1284 v Beauvais zapadlo slunce a město se ponořilo do tmy. O deváté hodině večer ticho nastávající noci přerušila ohlušující rána. Gotická klenba vysokého chóru katedrály se celá zřítila na podlahu. Nikomu se nic nestalo, protože chrám byl prázdný. Dokonce se zázračně zachránila i relikviářová skříň s ostatky svatých stojící za hlavním oltářem. Zmařeno však bylo téměř půl století trvající stavební úsilí.

O příčinách se dodnes mezi odborníky diskutuje. Celý chór byl opravdu hodně vysoký a kolem byl nízký ochoz, který nenabízel dostatečnou oporu. Rozsáhlý opěrný systém na vnějšku stavby se kvůli své enormní výšce rozkmital při každém větším poryvu větru. Rozpětí a plocha klenebních polí byly mnohem větší než v jakékoliv tehdejší katedrále. Takže za tragédii mohl vítr a také přehnaná odvaha stavitelů.

Při zjištění rozsahu škody se historikové umění opírali o analýzu zdiva. Celá horní polovina stavby od výše triforia byla opravena a konstrukce celého chóru výrazně zpevněna. Do interiéru se přistavělo šest nových pilířů, na polovinu se zmenšilo rozpětí velkých arkád a čtyřdílné křížové klenby se změnily v šestidílné, které byly stabilnější. Původní materiál stavitelé v maximální možné míře znovu využili.

Rozsah úprav byl značný, i když se zdá, že v Beauvais osudného listopadu 1284 spadla pouze klenba. Podle nejvýznamnějšího ze znalců katedrály historika umění Stephena Murrayho však v Beauvais zavládl strach a obavy z možných dalších pohrom.

Proto i ty části vysokého chóru, které katastrofu bez problému přežily, byly pečlivě rozebrány a znovu přestavěny.

Trest boží?

Žel, nemáme zprávu o tom, jak současníci vnímali kolaps katedrály v Beauvais, jaký psychický otřes pro ně podobná událost představovala. Můžeme předpokládat, že v tom byl spatřován zásah ďábla nebo boží msta srovnatelná s tou, kterou uvalil bůh na lidstvo, když chtěl zabránit výstavbě Babylónské věže, jež by svými rozměry pyšně sahala až k nebesům.

Ostatně každá tragédie na středověkém staveništi se zpravidla vysvětlovala jako trest seslaný z nebes nebo výhrůžka adresovaná z pekla. Anglický středověký kronikář Gervasius z Canterbury detailně popsal, jak se při stavbě gotické katedrály v Canterbury zřítil 13. září 1178 slavný francouzský stavitel Vilém ze Sens z lešení. V Anglii bylo právě zatmění Slunce, což bylo samo o sobě zlé znamení. Vilém se po dopadu z ohromné výšky naštěstí nezabil, ale stal se natrvalo invalidou. Chvíli řídil stavbu z postele, ale nakonec se rozhodl, že odjede do rodné Francie, kde chtěl umřít. Fakt, že dřevěné lešení prasklo právě pod jeho nohama, zatímco nikomu jinému z pracovníků stavební huti se nic nestalo, vysvětloval Gervasius buď tím, že šlo o boží pomstu, nebo naopak o ďáblovu závist.

 Zásahem boží ruky jsou z gotické Paříže a její katedrály Notre-Dame vyhnáni všichni ďáblové – pozdně gotická miniatura malíře Jeana Fouqueta ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku.

Zásahem boží ruky jsou z gotické Paříže a její katedrály Notre-Dame vyhnáni všichni ďáblové – pozdně gotická miniatura malíře Jeana Fouqueta ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku.

FOTO: MET

Dílo ďábla?

Není bez zajímavosti, že fascinující gotické konstrukce natolik zaujaly lidskou představivost, že jejich smělí tvůrci byli podezíráni ze spolupráce se samotným peklem. Tvrdilo se to kupříkladu o prvním architektovi gotické katedrály v Kolíně nad Rýnem nebo o staviteli Karla IV., který v Praze na Karlově vybudoval kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého s odvážně řešenou klenbou sklenutou nad celým interiérem.

Takové zkazky byly značně rozšířené a populární. Variantu pražské legendy umístil Alois Jirásek do Starých pověstí českých a podrobně ji zachytil Julius Košnář v knize Staropražské pověsti a legendy.

Příběh architekta, který kvůli dokončení gotické klenby upsal svoji duši ďáblu, se stal tématem i jednoho z prvních němých filmů mladé československé kinematografie. V roce 1919 ho režírovali Karel Degl a Antonín Novotný a jejich snímek nazvaný Stavitel chrámu se s úspěchem promítal dokonce až ve Francii. Peklu v tomto filmu propadl sám Petr Parléř, kterého hrál člen činohry Národního divadla Rudolf Deyl. Scénář byl dodatečně upravenou legendou spojenou se stavitelem kostela na Karlově.

Pád věže v Beauvais

Opravy chóru v Beauvais byly dokončeny až v první polovině 14. století. Práce na rekonstrukci trvala déle než sama původní stavba. Následné pohromy spojené se stoletou válkou mezi Francií a Anglií a rozšíření epidemie moru zastavily veškerou další práci na katedrále. V budování se pokračovalo až v 16. století pod vedením architekta Martina Chambigese. Ovšem zvláštní prokletí pronásledovalo stavitele i nadále.

Impozantní torzo katedrály v Beauvais se opravuje takřka neustále: stav z roku 2012.

Impozantní torzo katedrály v Beauvais se opravuje takřka neustále: stav z roku 2012.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Na den Nanebevstoupení Páně, 30. dubna roku 1573, kdy se ve městě konalo velké procesí věřících, se zhroutila příliš ambiciózní věž chrámu. Po této události v Beauvais opravili jen to nejnutnější, věž už neobnovili a další budování katedrály prostě vzdali. Takže dodnes ve městě zůstalo jen impozantní torzo katedrálního chóru jako pomník toho, že i sny gotických architektů měly své meze.

Mimochodem, problémy se stabilitou tam mají dodnes, což pozná každý z návštěvníků chrámu, protože některé pilíře tady provizorně podpírají příčné dřevěné trámy. Možná, že s pohromami v Beauvais ještě není definitivní konec.