Článek
Lucie Bílá změnila autorský a tvůrčí tým. Do čela toho nového, z velké části slovenského postavila producenta Martina „Maxo“ Šrámka. Ten se klidně mohl před zadáním, aby s českou popovou hvězdou nahrál moderní album, rozklepat, leč namísto toho ho dokázal výtečně splnit. Je totiž třeba konstatovat, že výsledný zvuk desky jasně říká, že Lucie Bílá není ztřeštěná dvacetiletá začátečnice, nýbrž sofistikovaná a důstojná dáma, která už na scéně mnohé dokázala. A která nehodlá žít pouze z minulosti.
Kolekce Hana v písních mísí syntetický zvuk s tím přirozeným, někdy i akustickým. Skladby na ní jsou přehledné a pokojné, chytře a nápaditě zaranžované a přirozeně postavené na zpěvu Bílé. Ta si se svým hlasem v tom nejlepším smyslu slova hraje. Užívá si jak klidných poloh, kdy zní velmi důstojně a žensky, tak poloh rozevlátých, kdy se z ní stává rockerka se šarmem.
Vrcholů alba je více. Patří mezi ně skladby Hana, velmi osobní výpověď, z níž vytékají prameny emocí, i Hráze, ve které má skvělé finále zpívající Šrámek a je jen škoda, že svůj vstup neučinil v rodném jazyce, nýbrž anglicky. Jeho hlas je nicméně příjemný a sexy.
Vtipné jsou Tenisky, jež jsou reminiscencí na staré zpěvaččiny časy a písničku Neposlušné tenisky, ryze upřímné (a znovu velmi osobní) jsou Růžové brýle a nadsázkou hýří poklona pěvecké kolegyni Madonně v bonusu Primadonna, ve které hostuje Celeste Buckingham. To, že se prezentuje v angličtině, vzhledem k tématu písně vlastně ani tak nevadí.
Texty pro Bílou napsali Petr Harazin a Štěpán Petrů z kapely Nebe. V osobních písničkách je s podivem, jak se tito o dvě generace mladší autoři dokázali trefit do zpěvaččina pocitu a myšlení. I zbytek práce však odvedli se ctí, Bílá má na albu o čem zpívat, nejsou to prázdné fráze. Je škoda, že texty nejsou na cédéčku vepsané v bookletu.
Album Hana, které odkazuje na zpěvaččino civilní jméno Hana Zaňáková, je milým překvapením. Je důkazem toho, že tvůrčí pilnost a posedlost hudbou nese plody v každém období kariéry.
Lucie Bílá: Hana |
---|
Supraphon, 40:13 |