RECENZE: Steven Wilson byl aktuální i vzpomínal

Loni koncertoval v Divadle Hybernia a při vší úctě k Foru Karlín, kde vystupoval v úterý, bylo tehdejší setkání s ním více semknuté, a to jak prostorem, tak programem. Ony totiž tři hodiny hudby, byť s pauzou, jsou pro sedící diváky vcelku náročné, zvláště pak týká-li se to hudby takového mistra, jakým Wilson je.

V první části koncertu se věnoval pouze svému skvělému loňskému albu Hand. Cannot. Erase. Skladby zněly ve stejném pořadí jako na něm, doprovázela je projekce, a Wilson tak odhaloval své aktuální hudební smýšlení. Pohybuje se v oblasti art rocku, v jeho tvorbě jsou nicméně patrné i vlivy hudby Pink Floyd nebo Genesis. Nadto si bere inspirace z ambientu, jazzu, elektroniky, popu i živelného rocku.

Přestože jsou stavby jeho kompozic hudebně nesmírně vyzrálé, aranžérsky někdy až okázalé, dynamické a výtečně vygradované, v každé z nich je patrná písnička, respektive zřejmý melodický motiv. Jejich délka nehraje roli, Wilson prostě dá písničkám to, co cítí, že potřebují, a teprve potom jde dál.

Druhá polovina jeho pražského vystoupení patřila jak skladbám z  aktuálního minialba 4 ½, tak i vzpomínání na dobu, kdy táhl vpřed svou výbornou kapelu Porcupine Tree, s níž patřil v letech 1987 až 2010 mezi skutečná zjevení na britské hudební scéně.

Po pauze byl tak jeho set ostřejší a energičtější. Nesvazoval ho totiž už koncept alba, nýbrž jen výběr z kompozic nových i těch, které má rád a jichž si ve své tvorbě váží. I v nich jej podporovala vynikající a vyzrálá kapela, které se spolupodílela na naprosto profesionálním přednesu i rázu, který měl celý koncert.

Možná by si jej diváci více užili, kdyby se při písních mohli pohupovat v bocích či tančit, tedy při nich mohli stát. Možná ho nemusel Wilson „rozbíjet“ pauzou. Před i po ní ale demonstroval autorskou i interpretační sílu a schopnost. I tentokrát totiž odehrál naprosto uspokojující koncert, který si užili zejména ti, pro které je hudba skutečným uměním.