Rozděluje je nejen věk, ale také malířská technika a ideová podstata jejich tvorby. Jde vlastně o tři autonomní expozice s vlastním názvem, které však návštěvníkovi nabízejí možnost vzájemného srovnání na ploše jedné výstavy.

Vojta Horálek uvádí svou prezentaci Strážce západní brány zvláštní popartovou skulpturou Samurajská zbroj. Vybavení japonského bojovníka je složeno z plátů, na kterých jsou symboly masové kultury i náboženských ikon. Autor má rád kombinování významů a s postmoderní tvrdohlavostí hledá nadstavbové kontexty, které jsou blízké streetartovým pojetím kultury.

Roman Franta, který svou výstavu pojmenoval Das ist mein Land, jde klasičtější cestou. Má rád poctivé malířství, ve kterém je figura figurou a ženský akt opravdovým aktem. To, co chce říct, neskrývá autor za neproniknutelnou symboliku, spíše si s ní zlehka pohrává a hledá ideální rovnováhu mezi realismem výpovědi a latentním náznakem.

Zvířata mají v sobě opravdovost, jsou na první pohled identifikovatelná, stejně jako vystrčená dámská zadnice, brouk Pytlík i odhalená ňadra. Všechny prvky však Franta kombinuje tak, aby vynikla absurdita situace.

Michal MICL Novotný provází expozicí Zlaté město jako surrealistickým panoptikem. Vystačí si se zlatavě žlutou barvou a černými, respektive našedlými stíny. Jím vyobrazené postavy pocházejí jakoby z jiné planety, mají hranaté kubistické tělesné proporce a procházejí snovými a halucinogenními situacemi. Město v jeho pojetí odkazuje k dekoracím z hollywoodských sci-fi trháků.

Estetická vyjádření, jak už bylo výše uvedeno, jsou sice rozdílná, přesto každá z metod vede ke stejnému cíli.

K absolutní hodnotě malířského působení na city člověka, který stojí vně obrazu.