RECENZE: Simple Plan svou energii neztratili

Simple Plan už měli na kontě několik písniček z kategorie hitů, také řadu skladeb vyrovnaných i řadu nepovedených či zaměnitelných. Pohybují se totiž v oblasti takzvaného pop punku, ve které jsou ambice kapel jasně dané a směřují pouze k jejich naplnění. Písničky mají být strhující, melodické, mladistvě znějící a snadno zapamatovatelné. Když se to ale nepovede, skladba povadne.

Simple Plan svou starou energii neztratili. Navíc vědí, a na nové desce to potvrzují, že naplňovat pouze uvedenou formulku by bylo málo. A tak zkusmo sahají k jiným vlivům, v Singing In The Rain se například přimknou k názvukům reggae, v I Don’t Wanna Go to Bed očistí pop až na dřeň, jistě i proto, že si k hostování pozvali amerického rapera a zpěváka Nellyho. Perfectly Perfect je kvůli zásadnímu zvuku akustické kytary ovoněná folkem, I Don’t Wanna Be Sad zase disponuje kabaretními melodiemi, i kvůli slyšeným dechovým nástrojům.

Na albu nicméně převládají písně obvyklého kapelního střihu. Simple Plan jsou v nich přesvědčiví, silní, neoddiskutovatelní. Navíc patří ve svém stylovém ranku k těm, kteří udávají tón, a mají ambici ten post si zachovat.

Rozhodně se to povedlo. Album Taking One For The Team navazuje na to, co dělali předtím, a trochu to rozvíjí. Je to kolekce povedená a pro fanoušky kapely chytře koncipovaná.