Jaký to byl pocit, vnímat ohlas svého díla veřejností nepoznán?

Těšilo mě, že recenze byly dobré. Současně mě trápilo, že se ke knize nemohu přihlásit. Měl jsem pocit, že bych neměl vystavovat pověst české diplomacie a státu důsledkům soukromého literárního podniku.

Proč jste se rozhodl prozaický text spojit s až reportážními pasážemi vzpomínek na básníka Magora, kapitána Fendrycha či soudruha Hegenbarta?

Všechno souviselo se začátky československé transformace po roce 1989. Měl jsem štěstí, že jsem byl blízko. Z té doby existuje spousta historek, o nichž nebylo vhodné hned mluvit. Jako součást fikce se krásně hodily a já si tím také odbyl některé hezké i dramatické vzpomínky. Myslím si, že pokud něco píšete a nepohybujete se pouze v žánru fantazie, stejně čerpáte z toho, co jste viděl a zažil. Úplně ze vzduchu se nikdy nic neobjeví.

Kdo znal vašeho otce Jiřího či maminku Hanu, ví, že vzpomínky na dětství literárního hrdiny Josefa K. jsou až rodinně autentické. Byl to záměr zanechat osobní výpověď, nebo spíš důsledek toho, že sebevětší fantazie nevymyslí to, co život napíše?

Život mě přesvědčil o tom, že některé věci se ani nedají vymyslet. Kniha je samozřejmě fikce, Josef Karásek nejsem já. Některé společné znaky tam však jsou. Vyrůstal jsem opravdu mezi knížkami.

Marie Majerová skutečně bydlela přes plot v sousední zahradě a tak dále. Nebylo by však dobré si myslet, že každý detail z knihy odpovídá skutečnosti.

Jako překladatel jste převedl více než pět desítek knih autorů od Jamese Baldwina, Normana Mailera až po Woodyho Allena. Využil jste cosi, co vám poskytli jiní autoři?

Jistěže ve vás překládání něco zanechá, i když si to neuvědomujete, ale já se po celá léta normalizace bavil čtením špionážních thrillerů. Zejména jsem si oblíbil britského prozaika Davida Cornwella, jehož všichni znají jako Johna Le Carré.

Měl jsem možnost ho osobně poznat. To je pro mě ideál inteligentního thrilleru, který se nesnaží jenom vyvolat napětí a vytvořit fantastickou zápletku, ale chce pochopit motivace a psychologii osob a osobností svých příběhů. Doufám, že jsem se po něm neopičil, ale klamal bych, kdybych neřekl, že na mě měl velký vliv. Nikdy jsem ho však nepřekládal.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Citujete Kafku, Audena, Vysockého. Je to proto, že je máte rád?

Audena překládám delší dobu a doufám, že jednoho dne se doberu k celkovějšímu vydání. Oba moji rodiče byli tak trochu kafkologové, maminka překládala Dopisy Mileně z němčiny a portrét Franze Kafky visel na stěně. Nenutil jsem se do citací. Přišly samy, někde to jsou spíš parafráze.

Základní kafkovská inspirace spočívala ve vědomí, že když náš špion přijde do společnosti a má se představit, tak nepraví: Jmenuji se Bond. James Bond. My takové lidi nemáme. Dovedu si však představit, že někam tiše přijde maličko rozpačitý člověk a řekne: Jsem Josef K. To je přesun od Bonda k našim špionům, kteří jsou tak jako my všichni poznamenaní naší historií, způsobem života. Rambo u nás prostě existovat nemůže.

Téma knihy souvisí se situací současného světa. V mnoha internetových diskusích u nás znějí slova o starém nepřátelství s Německem, na jiných zase o nezbytnosti vnímat jako nepřítele současné Rusko. Žijeme snad mezi nepřáteli?

Posledních šest let jsem strávil v Británii, kde se zahraniční politika už od dob ministra lorda Palmerstona v devatenáctém století opírá o princip, že Británie nemá žádné trvalé přátele nebo nepřátele, má jenom trvalé zájmy. To platí pro každou zemi, včetně naší. Vztah s Německem je více než tisíciletý a nelze ho vidět jako vztah trvalého nepřátelství. Za tu dobu převažovala období, kdy jsme velmi čerpali z německého sousedství a jistě to bylo i opačně. Naše kultura, podoba Prahy i jiných míst je tím poznamenaná.

To, že jsme v relativně nedávné době měli strašlivé zkušenosti s Německem, s nacistickým režimem, je pravda, ale není to celá pravda. Totéž platí pro Rusko s tím rozdílem, že náš vztah je krátkodobější a fragmentární z hlediska historie.

Nicméně obrozenci v 19. století navázali hodně vztahů, mnozí z nás včetně mě vyrůstali na ruské klasické literatuře. To, že jsme měli některé špatné zkušenosti se Sovětským svazem, na tom nic nemění.

Hraje tu jistě roli geopolitická poloha naší země...

Náš geopolitický problém je trochu trvalejšího rázu. Jsme poměrně malá země uprostřed Evropy, takže v našem zájmu nikdy nebylo a nebude, aby dominantní a tím méně hegemonistickou roli hrála jedna velká mocnost. Na to vždycky doplácíme.

Naším zájmem je otevřená Evropa. Jsme závislí na volném obchodu. Chceme obchodovat jak se zeměmi na západ od nás, tak i s Ruskem. Nám vyhovuje situace, když žádná země není dominantní, kdy velké mocnosti nemají agresivní nebo expanzionistické choutky. To poznamenalo naše vztahy jak s Německem, tak s Ruskem.

Sovětská epizoda bránila po dlouhá léta přirozenému rozvoji této země a jejím přirozeným vztahům. Před druhou světovou válkou jsme byli jedna z deseti nejvyspělejších zemí na světě, teď se obtížně snažíme na to místo vrátit. Je to cena, kterou jsme za to zaplatili. A to na vše nenahlížím ideologicky. Na všechny tyto momenty jsme citliví a musíme být citliví. To neznamená, že náš osud je být nepřátelský vůči Německu nebo Rusku.