Článek
Jak ale dokazuje druhé sólové album divadelní herečky Jany Šteflíčkové, smysl tahle donquijotská činnost stále má.
Nutí totiž k novým úhlům pohledu a dává možnost alespoň na chvíli hodit za hlavu cynismus i obranný sarkasmus, bez kterého se dnes přežívá už jen těžko.
Už když se Jana Šteflíčková před třemi lety přihlásila s debutem, bylo z něj jasné, jak je jí častá folková nálepka těsná. A nová nahrávka v tom pokračuje.
Podobně, jako skáče od melancholické zamyšlenosti k hravým optimistickým obrazům (padající kapky jako bubeník, vítr jako dechová sekce a chodník jako klávesy ve skladbě Déšť), mění i žánrové barvy.
Vedle folkové čistoty a akustického zvuku sahá i k elektrické kytaře, rockové psychedelii šedesátých let nebo šansonové otevřenosti, s jakou vyzrazuje i niterné pocity. Jsou tu jazzové i bluesové inspirace a vše do sebe přirozeně zapadá.
Jednotlivé skladby se doplňují, nekonkurují si a namísto rozháranosti a dortu pejska s kočičkou se naopak dostavuje pestrost i tajuplnost pražského parku z názvu. A také viditelná chuť hledat. I za cenu slepých cest.
Příjemná je aranžérská vyváženost. Vedle jednoduchých doprovodů stojí zvukově bohaté a nápadité konstrukce, ve kterých se funkčně objevují hostující housle, flétna, ale i třeba basa Zdeňka „Wimpyho“ Tichoty, dlouholetého spolupracovníka Luboše Andršta.
Nové album Jany Šteflíčkové sotva bude bestsellerem, dobyvatelem anket nebo zdrojem nadšení hledačů všeho módního. Ale když už tenhle pokus o dialog osamělého tvůrce s hledajícím posluchačem svého citlivého a vnímavého příjemce uloví, rozhodně se s ním má o co rozdělit.
Jana Šteflíčková |
---|
Letná Galén, 52:03 |