Hlavní obsah

RECENZE: Tajemství z letenského parku

Právo, Antonín Kocábek

Věnovat se dnes písničkářství je podobné, jako být třeba autorem poezie. Je to nepragmatické, ekonomicky nevýhodné a bez nadšeneckého přístupu to nejde.

Foto: Galen

Obal nového alba

Článek

Jak ale dokazuje druhé sólové album divadelní herečky Jany Šteflíčkové, smysl tahle donquijotská činnost stále má.

Nutí totiž k novým úhlům pohledu a dává možnost alespoň na chvíli hodit za hlavu cynismus i obranný sarkasmus, bez kterého se dnes přežívá už jen těžko.

Už když se Jana Šteflíčková před třemi lety přihlásila s debutem, bylo z něj jasné, jak je jí častá folková nálepka těsná. A nová nahrávka v tom pokračuje.

Podobně, jako skáče od melancholické zamyšlenosti k hravým optimistickým obrazům (padající kapky jako bubeník, vítr jako dechová sekce a chodník jako klávesy ve skladbě Déšť), mění i žánrové barvy.

Vedle folkové čistoty a akustického zvuku sahá i k elektrické kytaře, rockové psychedelii šedesátých let nebo šansonové otevřenosti, s jakou vyzrazuje i niterné pocity. Jsou tu jazzové i bluesové inspirace a vše do sebe přirozeně zapadá.

Jednotlivé skladby se doplňují, nekonkurují si a namísto rozháranosti a dortu pejska s kočičkou se naopak dostavuje pestrost i tajuplnost pražského parku z názvu. A také viditelná chuť hledat. I za cenu slepých cest.

Příjemná je aranžérská vyváženost. Vedle jednoduchých doprovodů stojí zvukově bohaté a nápadité konstrukce, ve kterých se funkčně objevují hostující housle, flétna, ale i třeba basa Zdeňka „Wimpyho“ Tichoty, dlouholetého spolupracovníka Luboše Andršta.

Nové album Jany Šteflíčkové sotva bude bestsellerem, dobyvatelem anket nebo zdrojem nadšení hledačů všeho módního. Ale když už tenhle pokus o dialog osamělého tvůrce s hledajícím posluchačem svého citlivého a vnímavého příjemce uloví, rozhodně se s ním má o co rozdělit.

Jana Šteflíčková
Letná Galén, 52:03

Celkové hodnocení: 70 %

Reklama

Výběr článků

Načítám