RECENZE: Saudková se stylizuje do spisovatelky. Marně

I její kniha je totiž téměř čistokrevným čerpáním ze vztahu s Janem Saudkem. Bez této převažující pasáže by zbylo jen málo, co by stálo za pozornost. Navíc v určitém světle lze na knihu nahlížet jako na reakci na film Fotograf.

Kniha by údajně měla být brutálně upřímná a sarkastická. To může být pravda snad jen v případě, nastavíme-li laťku brutálnosti setsakra nízko.

Saudková se v první části, zřejmě ze stresu z nedostatku atraktivity, tasí s emocemi opředenými zážitky, kdy válka a minulý režim zasáhly do její rodiny. Tento rozběh lze považovat paradoxně za nejzdařilejší. Mluví přímočaře, místy až rozohněně.

Škoda jen, že stejný čas a péči jako válce a komunismu, věnuje opěvování svých zrzavých vlasů. Balancuje tak na hraně mezi vcelku ucházející výpovědí o rodinné historii, zasažené dějinnými okamžiky minulého století, a zabřednutím do vlastní sebestřednosti a básnivé tirádě o sobě samé. Píše knihu z pozice „celebrity“, z dojmu, že každý jeden čtenář po knize sáhne jedině proto, že je o Sáře, nikoli proto, že baží po literárním zážitku. Nutno však podotknout, že v takovém případě by sáhl spíše po bulvárním plátku.

V druhé pasáži se Saudková „konečně rozjíždí“ a těží ze vztahu s fotografem Janem Saudkem. Vzpomíná, banalizuje, obhajuje se, nasazuje sama sobě svatozář, pitvá. A je to únavné.

Napříč celou prózou se snaží o jakousi poetizaci jazyka, která v jejím případě znamená dlouhá hutná souvětí, protkaná co největší dávkou emocí.

Konečnou částí je jakýsi omyl, dosazená pasáž z červené knihovny, kdy Sára jede s dětmi na dovolenou. Slunce, pihy, zase ty zrzavé vlasy a samozřejmě princ. I v kategorii milostného braku by ale byla z těch slabších.

Ta zrzavá je vskutku podivná směsice tří textových pasáží, z nich za literaturu lze s maximálně přihmouřenýma očima považovat jen několik desítek prvních stran. Zbytek nepatří do knihovny, nýbrž do štosu bulvárních plátků, končících televizními programy.