Oběť se stává zločincem a ten, kdo představuje ruku spravedlnosti, byl zločincem. Nebáli jste se osočení z relativizace dobra a zla?

Ne, v žádném případě, protože takové rozdělení rolí je podmíněné právě národněsocialistickým pozadím. Nešlo nám jen o to, zkonstruovat běžnou detektivní zápletku, ale vyprávět napínavý příběh o jednom z nejhorších období německé historie. V tomto smyslu jsou takzvaný dobrý i zlý oba pachatelé, kteří představují součást zločineckého státu.

Je to příběh o vině, kolaboraci, o přivírání očí, vytěsňování nepříjemných skutečností, o zbabělosti, zbavování se zodpovědnosti a o personální kontinuitě nacistické éry s poválečným obdobím v Německu. Vytrácející se rozdíl mezi dobrem a zlem, pachatelem a policistou, právem a pořádkem a dilema čtenáře, který nemůže najít postavu, s níž by se mohl úplně ztotožnit, mají podat svědectví o této morálně naprosto indiferentní době.

Jste vystudovaní historikové. Nakolik je váš text literární a nakolik se opírá o skutečné postavy a události?

Samozřejmě známe nacistické zločince se srovnatelnou kariérou, měli jsme tak trochu před očima postavy, jako byl Arthur Nebe (berlínský policejní komisař, generál SS, umučen za podíl na atentátu na Hitlera, pozn. red.), dále oportunisty uvažující v duchu hesla „kam vítr, tam plášť“. Známe i nacistické zločince, kteří si změnili jména a po válce bez potíží pokračovali v kariéře v zahraničí nebo v Německu. O žádné postavě připomínající vězně koncentračního tábora nevíme, ten je konstruktem naší dramaturgie. Ale posloužila výborně k tomu, abychom zproblematizovali jednání běžného občana v době nacismu.

Jedním ze základních motivů je i otázka míry provinění běžných Němců. Je tato otázka aktuální v dnešním Německu?

Tento problém je aktuální stále. Samozřejmě už ne v tom osobním a právním rozměru, jako tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Pořád se ale připomíná, když se vypořádávám s aktuálními otázkami, jako jsou například právo na azyl, problematika uprchlíků, migrace a integrace.

Pro většinu lidí je rozsah viny a spolupráce jednotlivých lidí s nacistickým režimem varováním, pro mnohé se však jedná o téma, které už chtějí vnímat jako uzavřené.

Oba jste se narodili v padesátých letech. Jak se v průběhu vašeho života změnilo vnímání úlohy běžných Němců ve druhé světové válce?

Pro generaci narozenou jen pár let po konci války mělo období nacismu, tedy doba, kdy se socializovali naši rodiče, zásadní a určující význam. Nešlo jen o rodiče, kteří nemohli nebo nechtěli odpovídat na naše otázky ohledně svého zapletení s nacisty.

Celá německá poválečná společnost, to nesnesitelné šosáctví a prolhanost, ochota vytěsňovat nepříjemná fakta, kontinuita mezi lékařskými, učitelskými, právnickými, policejními a politickými funkcionáři, byla pro nás mladší těžká a nesnesitelná.

Tato doba ne náhodou vyvrcholila protestním a studentským hnutím roku 1968. Náhoda není ani to, že jsme se rozhodli studovat moderní německou historii.

Proč?

Nám ani velké části našich vrstevníků nebyly národní socialismus ani jakékoli šovinistické tendence nijak blízké.

Neustálé vyrovnávání se s generací našich rodičů nás trvale poznamenalo. Dodnes nemůžeme zpívat německou hymnu ani vyvěsit státní vlajku – ani při fotbalovém mistrovství světa nebo jiných mezinárodních událostech.

Dnešní mladí na to samozřejmě mají právo, už nemají tyto zábrany, ale přesto zpravidla nebývají vůči národnímu socialismu méně kritičtí než my sami.