Článek
Snímek Eriky Hníkové Pět zrození, který vznikl v průběhu dvanácti dnů v pražské vinohradské nemocnici, jen tiše sleduje dění na zdejším gynekologickoporodnickém oddělení.
Nekonfrontuje jej s alternativními přístupy, nepouští se ani do patrnější polemiky, pouze záběry občas doplní stručným psaným komentářem. Všední, nijak výjimečné či dramatické události tak promlouvají k publiku především samy o sobě. A je z nich patrné, že je tu cosi špatně a stačilo by v podstatě jen málo, aby mohlo být lépe.
Hníkové se díky zvolenému přístupu podařilo natočit dokument schopný oslovit i zarputilé zastánce systému, kteří všechny kritiky jeho nedostatků vnímají jako podivíny opovrhující medicínou a hazardéry se životem ochotné rodit své děti v lese s klacíkem mezi zuby.
S až obdivuhodnou, tichou výmluvností se mladé filmařce povedlo ukázat na ta nejcitlivější a nejkontroverznější místa českého provozu v porodnicích. Jeho aktéři sice mohou být na jedné straně hrdí na vysokou úroveň dnešní medicíny, na druhé se však nedovedou zbavit přístupu k rodičce jako pasivnímu objektu takovéto vysoce odborné péče. A jak prozrazuje před kamerou provoz sám, vlastně se o to nikdo ani příliš nesnaží.
Pěkná slova o porodu jako fyziologickém procesu a o potřebě trpělivosti se z úst lékařů sice dobře poslouchají, ale jsou jen přívětivou oponou, za kterou se toho odehrává až příliš mnoho podle zastaralého scénáře, pouze vylepšeného novodobými vymoženostmi – třeba epidurální analgezií a anestezií či přítomností otce u porodu.
K čemu je však rodičům možnost pořídit si na sále video, když se opomíjí doporučení WHO neoddělovat první hodinu po porodu novorozence od matky, využívají se praktiky dávno zavržené pro příliš velká rizika, případně se fyziologickému procesu maličko pomůže, aby „bylo rychleji hotovo“, načež se kvůli komplikacím, které to někdy způsobí, ukončuje porod císařským řezem?
Snímek i výmluvně ukazuje, z jakých pozic coby klienti a „pacienti“ k porodnictví přistupujeme: jeden otec tu velmi nesměle ťuká na dveře, aby zjistil, kdy se vlastně po porodu může setkat s matkou, druhého ani nenapadne, že by jeho partnerka po císařském řezu své dítě taky ráda viděla. Rodička, která by si přála co nejpřirozenější postup, nakonec odsouhlasí vlídnému personálu všechny nabízené metody – aniž se zajímá o jejich rizika nebo se dozví, jaké konkrétní látky jsou jí podávány.
Jakkoli je takové jednání pochopitelné výjimečností jejich životní situace či obecně závislostí laika na odborné pomoci, dokumentu se tak podařilo ukázat, že k zajetí v pasivní roli a k udržování nepříliš vstřícného systému se budoucí rodiče odsuzují i sami.