Zatímco vaše první album bylo v podstatě popové, nyní jste se pustila do bluesových standardů. Proč jste se tak rozhodla?

Po nahrání prvního alba jsem se dlouho nemohla rozhodnout, jakou cestou půjdu dál. Věděla jsem, že nechci, aby byla druhá deska stejná jako debut, a tak jsem se rozhodla, že nahraju coververze svých nejoblíbenějších písniček. Vypadalo to zpočátku lákavě, jenomže se ukázalo, že je jich moc a jde hned o několik mnohdy dost odlišných žánrů.

Zvolila jsem si tedy nakonec blues, na což mělo vliv například květnové úmrtí B. B. Kinga. Tím totiž podle mě skončila jedna bluesová éra. Také jsem si uvědomila, že jsem v Čechách dvacet let, a že když jsem z Ameriky přijela, začínala jsem v bluesových kapelách. Proto jsem nahrála album Back To Blues.

Podle čeho jste vybírala písničky, jejichž coververze jste natočila?

Bylo to složité, musela jsem hodně přebírat a rozhodovat se, protože mám ráda asi milión písniček. Miluju třeba Howlin’ Wolfa, ale jeho skladby si zpívat netroufnu. Nakonec na albu nechybějí písničky od lidí, kterých si vážím, mám k nim blízko a troufnu si jejich písničky zazpívat. Na desce jsou skladby z repertoáru Muddyho Waterse, rhythmandbluesové královny Big Mama Thornton, jazzové divy Etty Jamesové, také Jimiho Hendrixe, Jimmyho Reeda či countryové zpěvačky Dolly Partonové. Ta se sice pohybuje v jiném stylu, ale líbí se mi její texty, to, co se jimi snaží říct, a způsob, jakým to dělá. Nemohla jsem samozřejmě zapomenout na Raye Charlese.

Kdy jste se poprvé setkala s blues?

V létě 1991 jsem byla na koncertě kapely Grateful Dead v americkém Buffalu. Během návštěvy města jsem v jednom z tamních obchodů s deskami náhodou slyšela Muddyho Waterse. A tehdy jsem se zamilovala do blues.

Každý, kdo mě zná, určitě milionkrát slyšel historku, jak jsem si hned svůj první den v Praze, vlastně první den v Evropě, zazpívala v jazzovém klubu s legendárním českým bluesmanem Lubošem Andrštem. Již tenkrát jsem měla touhu nahrát jednou album s písněmi ve stylu blues.