Jak se stalo, že jste se rozhodli napsat společnou knihu?

Roslund: Švédsko je malá země, Stockholm je asi stejně velký jako Praha. Potkali jsme se asi před deseti lety při práci v televizi.

Dalo by se říci, že společná spisovatelská láska se zrodila ve chvílích, kdy jsme zjistili, že máme stejný přístup k vyprávění, stejné vnímání rytmu knihy, kterou spolu vytváříme. Příběh Stefanovy rodiny čekal na to, až ho někdo zpracuje.

Pro detektivku je důležitá volba detektiva. Jak jste se domlouvali?

Roslund: Příběh je jiný než tradiční detektivky. Zatímco ty bývají vyprávěny z pohledu těch dobrých, my máme velmi silně zastoupený i pohled špatných, což je rodina, která páchá všechny zlé činy. Na druhé straně sledujeme i policisty, kteří jsou vlastně oponenty celé skupiny.

Důležité bylo mít vyšetřovatele. Když máte knihu, v níž se objevuje hodně zla a násilí, potřebujete toho, kdo vám řekne, co je zlé. A přináší i zkušenost obětí. Takže je tam třiadvacetiletý Leo a proti němu detektiv John Broncks.

Thunberg: Ano, máme dva protagonisty, ale na začátku příběhu Leo neví, že existuje nějaký Broncks. Pro něho jsou to jen policisté, lidé bez příjmení. Antagonistou k Leovi je otec, prvotní příčina konfliktu. Postupně se začíná přesouvat směrem k vyšetřovateli a mění se ze vztahu Leo–otec na Leo–Broncks. Takže máme vlastně tři hlavní postavy – otce, syna a policistu.

Jaké je psát kriminální román inspirovaný vlastní rodinou?

Thunberg: Musíte se do příběhu ponořit a zároveň se od všeho oprostit. Dám vám příklad. Před dvaceti lety jsem zapnul televizi a viděl jsem, že se událo další přepadení. Řádila sněhová bouře, policie obkličovala celý gang a já si uvědomil, že dva z něj jsou můj bratr a otec. Nechápal jsem, co je po letech konfliktů spojilo. O půlnoci jsem televizi vypnul, ale věděl jsem, že do rána oba zemřou. Byl to strašný pocit. Ráno jsem se vzbudil a byl nejhezčí Štědrý den, plný slunce, a já byl neuvěřitelně nešťastný. Z novin jsem se pak dozvěděl, že gang chytili a moji blízcí nezemřeli.

Po letech jsme si s Andersem uvědomili, že tento zlomový okamžik je srdcem našeho příběhu. Komunikace otce se synem v mimořádné situaci. To jsme chtěli zachytit.

V detektivce jde o boj dobra a zla. Když to vztáhneme na současný svět, co je pro vás dobré a co špatné?

Roslund: To je opravdu dobrá otázka. Ve své předchozí kariéře jsem jako probační úředník jednal s velice špatnými lidmi, ale myslím, že nejsou zlí lidé. Respektive těch, kdo jsou zlí z podstaty, je velmi málo. Zbytek jsou dobří lidé, kteří dělají špatné věci, přijímají špatná rozhodnutí. Dnešní situace je složitá, určitě ne černobílá, může být dokonce frustrující.

Švédsko je zhruba velké jako vaše republika a během letošního roku očekáváme sto devadesát tisíc uprchlíků a zhruba stejný počet příští rok.

Svět se mění, otřásá se v základech. Evropa se změní navždy, ale nic není jen bílé nebo černé. Ve společnosti vidíme mnoho nenávisti a konfliktů, ale myslím, že je to do určité míry vlivem situace, do které se lidé dostali. Nerozhodli se předem, že budou někoho nesnášet.

Thunberg: Je to složité. Když vyrůstáte s lidmi, ze kterých se stanou zločinci, jak se zachovat? Milujete je, protože je to rodina, na druhou stranu víte, že dělají špatné věci. Vždy jsem se snažil pochopit, proč to dělají, pochopit motivy. Je to dlouhodobý proces.

Podle mě největší zlo je, když se snažíte lidem zabránit ve svobodném vyjadřování a v tom, aby sdělili svůj názor a samozřejmě za to nesli odpovědnost. Nesmíte lidem bránit v možnosti diskutovat. Když o nich můžeme mluvit, můžeme spoustu, i složitých, věcí vyřešit. Ale ve chvíli, kdy je snaha to omezit, problémy začínají narůstat. Dnes ve Švédsku vidíme, že není možné mluvit o všem, a to může vést více k tomu zlu.