Skladatel, herec, režisér, básník, výtvarník, textař a principál Semaforu Jiří Suchý si na stará kolena splnil sen zazpívat si songy německého skladatele Kurta Weilla, jehož hudba, jak sám říká, je naprosto jedinečná, protože se ničemu a nikomu nepodobá.

Pro sebe a pro Jitku Molavcovou přebásnil šestnáct Weillových songů na Brechtovy texty, jenže dědicové práv k dílu Bertolta Brechta dali souhlas k jednorázovému provedení pouze sedmi z nich, a tak myšlenka na repertoárový večer vzala za své.

Benefiční koncert

Nikoli však weillovský večer. Jiří Suchý ho za sponzorské vstupné nabídl jako benefiční koncert ve prospěch Semaforu, jehož ekonomická situace potřebovala finanční injekci. A protože Suchý žebrat nechce a neumí, poskytl za zvýšené vstupné i zvýšenou kvalitu. A tak se v sobotu 17. října uskutečnil Koncert o čtyřech kapitolách, který byl současně premiérou i derniérou.

V první kapitole zaznělo šest Weillových a Brechtových songů z let 1927 – 33 v podání Jiřího Suchého a Jitky Molavcové za doprovodu Jiřího Svobody (klavír) a Víta Fialy (kontrabas). Oba nabídli posluchačům jedinečnou interpretaci Weillovy hudby, ozvláštněnou i divadelním cítěním jednotlivých písní.

Především Jitka Molavcová překvapila osobitým přístupem k Weillově hudbě, daleko lyričtějším pojetím songů, než jak je známe z nahrávek například uznávané weillovské interpretky Ute Lemperové. Molavcové pojetí je niternější, jemnější a prozpívanější, tak jak to sluší jejímu hlasu i typu.

Barbara-Song zněl v jejím podání komorní, až snovou atmosférou, slavný Surabaya-Johny se proměnil v intimní hořce zraněný dialog s Johnym a Alabama-Song zvládla s melancholickou atmosférou i nadsázkou.

Slavný Meckie Messer se proměnil na prknech Semaforu v jarmareční morytát.

Slavný Meckie Messer se proměnil na prknech Semaforu v jarmareční morytát.

FOTO: Dušan Dostál, Právo

Slavný duet o žárlivosti dostal v podání Suchého a Molavcové podobu operního duetu mixnutého odrhovačkou a Mackie Messer se proměnil v pravý jarmareční morytát. A citlivému posluchači nescházel ani požitek z vtipně přebásněných textů s lahůdkami typu „pitomej až to zazebe“ anebo ironickým refrénem duetu o žárlivosti „Máš místo srdce chlívek, v němž chováš stádo dívek“.

V dalších kapitolách večera došlo i na dva původní semaforské šansony – ten první, hořký song o Hansovi a Franzovi, co šli spolu do války, si zazpíval Jiří Suchý sám, druhý, o milostných snech stárnoucí úřednice, věnoval v podobě melodramu Jitce Molavcové, a ta si ho vskutku užila, nepromarnila ani jednu z mnoha krásných, ryze ženských poloh.

Půvabné dívčí semaforské pěvecko-instrumentální trio Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Veronika Tichá dopřáli publiku (spolu s Jiřím Suchým) ochutnávku černošských spirituálů v precizně čistém trojhlasu, leč v poněkud (nejen pouze kostýmem) akademickém provedení.

Závěr patřil opět Kurtu Weillovi a jeho muzikálové tvorbě z amerického exilu, která je sice posluchačsky přístupnější, ale působivosti jeho písní z dvacátých let se nevyrovná. I když ten poslední song o stáří a listopadu chladném jak splín zazpíval Jiří Suchý náramně.

V závěrečném Bilbao-Songu zazněl refrén o tom, že „celá ta krása navždycky je pryč“. V případě weillovského večera doufejme, že tomu tak nebude a že se semaforskému vedení podaří vyjednat podmínky k tomu, aby si hudbu Kurta Weilla v podání Jitky Molavcové a Jiřího Suchého užili i další posluchači. Protože to je opravdu zážitek, který stojí za to!