Článek
Autor vhodně využil zvoleného prostoru k tomu, aby vytvořil okázalou estetickou, ale také spirituální podívanou. Návštěvník, který vstoupí do interiéru, má podobný pocit jako gotický či barokní člověk pod nekonečnou klenbou božího chrámu. Padne na něj jakási neidentifikovatelná směs bázně, obdivu a mrazení v zádech.
Všemi zavěšenými díly prostupuje imateriální hmota světla.
Dojmu docílil fotograf tím, že po každé straně zavěsil do oblouků novorománského sloupoví tři gigantické podobizny anonymních a hlavně androgynních bytostí. Připomínají trochu Kristovu tvář z proslulého Turínského plátna. Anebo také posmrtné fotografie z policejních archívů ukazující veřejnosti neznámé utonulé osoby.
Všemi zavěšenými díly navíc prostupuje imateriální hmota světla a díky tomu se z původně nehybných portrétů stávají skutečné bytosti. Sám autor o tomto fenoménu mluvil tak, že v prostoru a světle jeho tváře doslova žijí. Sépiová barva, která v šerosvitu chrámu díky světlu vzniká, dává všem plátnům archaický starozákonní nádech. Nádech obětní zaschlé krve, která na věky ulpěla na tváři proroka.
Prostor synagogy je pro výsledný estetický dojem zásadní.
Aby tvůrce celý projekt duchovně zacyklil, umístil do každého rohu místnosti ještě jedno dílo. Kvartet Brány evokuje vnějšímu pozorovateli vstup do jiných dimenzí. Rozostřené kontury dávají prostor fantazii. Je to opravdu brána nebo ženský klín?
Možná tudy vkročíme do ráje, možná ale do říše posledního soudu Hieronyma Bosche.
V tomto spirituálním prostoru musí prostě každého napadnout, kam vlastně duchovně i hmotně směřujeme. Je to sice pouhá symbolika, nicméně má silnou emocionální hodnotu.
| Pavel Mára: Tváře |
|---|
| Nová libeňská synagoga, Praha, do 17. října |