Už z toho je patrné, že Norma není běžnou repertoárovou záležitostí, alespoň u nás ne. Proč vlastně hrát dnes Normu? Určitě ne pro příběh galské velekněžky, která si pořídí dvě děti s nenáviděným římským prokonzulem, aniž si toho její věrní druidové vůbec všimnou. Libreto, byť opleteno médeovským motivem, není nejsilnějším argumentem pro uvedení díla. Může jím být hudba, jíž Bellini povýšil titulní postavu na jednu z nejdramatičtějších postav operního repertoáru, a zvláště požitek z dokonale zazpívaných postav.

K tomu ale musí mít operní soubor prvotřídní sólisty. Protagonisté pražské inscenace ve svých rolích debutovali, a to dokonce v jediném, nealternovaném obsazení, což na ně klade ještě vyšší nároky. Z ústřední trojice plně dostál svému partu pouze Aleš Briscein, který prokonzula Polliona zpíval suverénně, jistým, krásným tónem.

Marie Fajtová zvládá titulní postavu co do prožitku obdivuhodně, pěvecky s ní ale bojuje, vedle krásně zazpívaných míst má její hlas i ostré, štěkavé výšky, a v jejím projevu převažuje námaha nad lehkostí. Je otázka, zda je vůbec Norma pro její typ hlasu vhodnou postavou.

O něco lépe je na tom Jana Horáková-Levicová jako Adalgisa, její hlas má oblost a příjemnou barvu, nikoli však vždy intonační jistotu. A herecky je její postava omezena na stereotypní gesta chytání se za hlavu, to je ale problém i ostatních postav, všichni neustále trpí u šedých stěn Kudličkovy výpravy, které se posunují sem a tam zřejmě jen proto, aby inscenaci dodaly na dramatičnosti. Velmi dobrý výkon podal Jiří Sulženko jako velekněz Oroveso a dobře si vedl i sbor.

Japonský režisér situoval Normu do betonového bunkru, kde proti sobě stojí druidové v podobě šedé nevýrazné masy a Římané navlečení do černé kůže motorkářských supermanů, ale čitelný, emotivně působivý a současný výklad režie nenabídla, spíš posílila akcentováním dětí nevěrohodné stránky libreta a sólisty i sbor vedla k velmi povšechným akcím, které se místy ocitaly na hranici parodie.

Hudební nastudování Enrica Dovica svědčilo o tom, že dirigent si s tímto typem opery ví rady, stálou bolestí Státní opery je ale nepřesně hrající orchestr. Norma má v repertoáru operního domu zářit. Ve Státní opeře nepřekročila šedý průměr. Jako plánovaný vývozní artikl do Japonska se v této podobě zřejmě moc neosvědčí a převážně turistické publikum, které Státní operu navštěvuje, bude srovnávat s evropskou pěveckou i inscenační úrovní, na kterou Státní opera, respektive Národní divadlo ani touto Normou nedosáhlo.

Vincenzo Bellini: Norma

Hudební nastudování a dirigent: Enrico Dovico, režie Tomo Sugao, scéna Boris Kudlička, kostýmy Alexandra Grusková. Premiéra 2. října ve Státní opeře ND Praha.

60%