Hudební komedie, ve skutečnosti spíš revue, vychází z pamětí legendárního skladatele, textaře, hudebníka, aranžéra, zkrátka swingaře Jiřího Traxlera, které vydalo poprvé v roce 1980 torontské nakladatelství manželů Škvoreckých, a na desetiletém výseku z jeho života (1939–49) popisuje složité osudy českého swingu za vlády nacismu a komunismu. Proč ne, Traxlerovy paměti jsou poutavým čtením o výjimečném osudu výjimečného člověka.

Igor Orozovič je Jiřímu Traxlerovi nejen podobný, ale i výborně hraje, zpívá a tančí.

Igor Orozovič je Jiřímu Traxlerovi nejen podobný, ale i výborně hraje, zpívá a tančí.

FOTO: Pavel Nesvadba

Jenže scénář revue V rytmu swingu buší srdce mé Traxlerovy paměti nerespektuje, ale volně fabuluje jakousi swingařskou pohádku pro dospělé, k níž se hlásí i úvodním a závěrečným „Bylo nebylo“. Poslepován je přitom dosti chatrně z dějových klišé a krkolomných oslích můstků k jednotlivým swingovým číslům.

Nesmí tu samozřejmě chybět Traxlerova láska k spanilé zpěvačce z Plzně, to proto, aby se ve finále první poloviny mohlo swingem oslavit osvobození Plzně Američany. Traxler ji přebere svému nejlepšímu příteli, z něhož se vyklube poněmčený agent gestapa a posléze - jak jinak - prominent komunistického režimu. Německá okupace je vylíčena jako jedno velké dobrodružství, z něhož naši hrdinové vyváznou o vlásek za pomoci ušlechtilého a hlavně swing milujícího esesáka, který se nestane neuvěřitelnou karikaturou jen dík charismatickému herectví Karla Dobrého.

Magdalena Borová je ozdobou revue V rytmu swingu buší srdce mé.

Magdalena Borová je ozdobou revue V rytmu swingu buší srdce mé.

FOTO: Pavel Nesvadba

Po pauze se diváci s úlevou vysmějí budovatelským písním a školení sovětského důlního inženýra Genadije o populární hudbě a poté jsou svědky neuvěřitelné scény Traxlerova přechodu hranic, kde na pozadí fotografie šumavského lesa pronásleduje pomstychtivý pražský estébák uprchlíky přes varování pohraničníků až na (západo)německé území, kde je po právu zastřelen (s patřičným komentářem „Gut gemacht!“). Dílko je to chatrně poslepované, plné naivních dialogů, semtam i úlevně shazujících vtipů, ale i z hlediska dnešního historického odstupu pochybných tvrzení („Svoboda byla opojná! Po šesti letech se nám dýchalo jako nikdy! A bylo jen na nás, jak si to tu uděláme!“).

Ještě že je tu spásný swing a Havelkův skvělý orchestr, který si s ním ví bezpečně rady. Méně už někteří herci, i když pěvecké výkony Magdalény Borové, Pavly Beretové a především Igora Orozoviče v roli Jiřího Traxlera, který je svému hrdinovi nejen podobný, ale i výborně hraje na klavír, zpívá, tančí a swinguje, jsou více než solidní.

Esesáci v podání Karla Dobrého a Davida Matáska se dvoří krásné zpěvačce Zuzaně (Pavla Beretová).

Esesáci v podání Karla Dobrého a Davida Matáska se dvoří krásné zpěvačce Zuzaně (Pavla Beretová).

FOTO: Pavel Nesvadba

Po stránce inscenační se tu divákům sugeruje, že jde o divadlo, ale lépe by bylo, kdyby se víc respektoval žánr revue, vše tak jako tak směřuje od písničky k písničce, tu a tam se mihne dobrý režijní nápad (rvačka stylizovaná jako velké sólo bicích), padnou i více či méně vtipné narážky na Národní divadlo, ale jednotlivé postavy i příběh jsou načrtnuté tak prvoplánově, že vlastně není moc co hrát.

I tak se tento titul nepochybně stane diváckým hitem, protože swing, kterým je inscenace prostoupena, diváky prostě dostane. A filmy pro pamětníky s R. A. Dvorským, Inkou Zemánkovou a nostalgií po prvorepublikové eleganci máme všichni rádi.

Na jevišti karlínského divadla by to (když pominu naivitu scénáře a někdy i problematický zpěv) nejspíš byla pecka. Na jevišti historické budovy Národního divadla tahle revue klade otázky po repertoárové specifice a poetice této scény, po tom, co sem patří a co ne, a hlavně v jaké kvalitě.

Martin Vačkář a Ondřej Havelka: V rytmu swingu buší srdce mé
Režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková. Premiéra 10. září v Národním divadle Praha, psáno z reprízy 23. září.

Celkové hodnocení: 60 %