V roce 1978 vzniklá formace prošla několika personálními změnami i obdobími, kdy na scéně nepobývala a na návrat čekala v ústraní. Stejné to bylo před vydáním aktuálního počinu. A protože zvuk současné popové scény je jiný, než byl v osmdesátých letech, zrodila se v mezičase v hlavách tvůrců zajímavá myšlenka.

Čtveřice Simon Le Bon, Nick Rhodes, John Taylor a Roger Taylor si pozvala do studia zkušené a aktuálně úspěšné producenty Nileho Rodgerse, Mr. Hudsona či Marka Ronsona, napsala písničky tak, jak je zvyklá, a jim zadala opatřit je zvukem, v němž by byl patrný letitý styl Duran Duran, leč pokud možno moderněji znějící.

Obal nového alba

FOTO: Warner Music

Vznikl kompromis, jehož výsledkem jsou písně aranžérsky a náladou archaické, zvukově nicméně aktuálnější (ne progresivní). Podílelo se na něm i množství hostů, mimo jiné zpěvačky Kiesza, Janelle Monáe, Lindsay Lohanová, kytaristé Dom Brown a John Frusciante, jenž je známý z kapely Red Hot Chili Peppers, a další.

Na albu není skladba, která by zaujala na první poslech, vzala za srdce a ihned se uhnízdila na nejvyšších příčkách hitparád. Ty už Duran Duran napsali v minulosti. Kolekce spíše nabízí písně, které rozvíjejí zvuk kapely, respektive doplňují její historii.

Je to koneckonců spravedlivé. Duran Duran řadu let inspirovali jiné, a tak není na škodu, když se na kolekci Paper Gods nechali oni trochu ovlivnit mladšími. Vzniklo solidní popové album, které sotva kterou generaci posluchačů urazí.

Duran Duran: Paper Gods
Warner Music, 57:25

Celkové hodnocení: 65 %