Ne náhodou jste ji vydal v Nakladatelství Franze Kafky. Co na něm obdivujete?

Především jeho jazyk, představivost, originální zápletky. Ovlivnil mě dost, bude to navždy má srdcovka, ale teď sleduju spíš současné autory.

Které?

Nemohu říci, že bych měl oblíbené spisovatele, už jen proto, že jsou současní, a tudíž toho ještě tolik nenapsali. Spíš mám rád některá nakladatelství a jejich edice, u nichž se mohu spolehnout, že do nich vybírají dobré knížky. Je to třeba Odeon a jeho Světová knihovna nebo Argo a Anglo-americká edice, popřípadě brněnské nakladatelství Host. Pokud bych měl přece jen jmenovat někoho z těch starších, kteří už toho stačili napsat dost, pak by to byli Michael Cunningham nebo třeba Cormac McCarthy.

Myslel jste si po vydání povídkové sbírky, že další rukopis sklidí takové uznání?

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem v to nedoufal. Do soutěže o Literární cenu Knižního klubu jsem dříve posílal ještě jiný rukopis, který neuspěl. Mé přání tehdy vyslyšeno nebylo, až následující pokus byl úspěšný. Ten nevydaný rukopis předělávám a doufám, že z něho vznikne zase něco úspěšného, co spatří světlo světa.

Kde hledáte největší inspiraci?

Mám rád vycházky do přírody, protože se mi vyčistí hlava a objeví se prostor pro nové nápady. Některé části knihy jsou pak inspirované mým životem.

Jako spisovatel jste zvyklý pozorovat svět kolem sebe. Co na lidech obdivujete?

Moji hrdinové mají hodně společného se mnou. Je v nich rozptýlená má povaha spíš než charaktery jiných lidí. Na lidech si cením toto, když dělají něco pro druhé.

A co vám na lidech vadí?

Když nedělají nic, nebo něco na úkor druhých.

Rád vnímáte proměnu člověka v průběhu času, což se týká i vašich hrdinů. Přesto jste příběhy uzavřel do časového úseku tří dnů. Proč?

Obávám se, že když vám odpovím, připravím čtenáře o překvapení, co se v knize bude dít. Jsou to tři dny, ale v těch se děj odehrává hodně ve vzpomínkách lidí. Vracejí se k událostem, které už prožili.

Charakteristika manželů Baumových, kdy v závorce připomínáte jejich věk i počet dětí, mi připomněla Vladimíra Párala. Koho z českých autorů máte rád?

Vladimíra Párala jsem sice četl, dokonce jsem o něm na vysoké psal nějakou práci, ale žádný větší vliv na mě asi neměl. Nebo alespoň ne uvědomovaný. Ona charakterizující závorka byla původně jiná, ale po domluvě s redakcí se to změnilo. Mám rád Milana Kunderu, Michala Ajvaze nebo Marka Šindelku. Z těch už nežijících bych zmínil Jana Balabána a Hanu Andronikovou.

Takže spíš přemýšlivý styl, filozofující pohled na svět...

Baví mě, že se při čtení takové knihy mohu víc spolupodílet na textu. Chce to hodně představivosti a čtenář není tak pasivní jako třeba při sledování filmu.

Znamená tato poznámka, že byste chtěl svým dílem proniknout do světa filmu?

Samozřejmě by mě to potěšilo. Záviselo by to na podmínkách, jak by to který režisér chtěl uchopit. Bylo by jistě zajímavé, kdyby třeba tuto knihu chtěl někdo zfilmovat, protože si vzhledem k závěrečné části románu nedokážu představit, jak by to udělal. Stejně mě ale nejvíc baví, když může čtenář držet příběh v ruce v podobě knihy a ty obrazy ze stránek si přehrávat sám ve své hlavě.

Působíte jako učitel. Co vlastně učíte?

Vystudoval jsem obor český jazyk a základy společenských věd, ještě učím hudební výchovu, protože jsem dvanáct let hrál na housle a zpívám. Dál vedu literární seminář a v devátém ročníku mi teď ještě přibyl dějepis.

Rád bych přivedl děti ke čtení, k přemýšlení, aby byly schopné hodnotit informace, které se na ně valí. A taky se zasloužit o to, aby z nich byli lidé s těmi vlastnostmi, o kterých jsem se zmínil.