Co dělá kurátor komorní řady?

Nabídka ujmout se tohoto postu přišla od uměleckého ředitele Dvořákovy Prahy Marka Vrabce. Jsem mu za to vděčný, protože to po všech stránkách vnímám jako velkou příležitost. U nás je to jediný festival, který zadává dramaturgii komorní řady – jakoby festivalu ve festivalu – kurátorovi a ten se tak stává jejím jednotícím prvkem. Každý rok to bývá někdo jiný, někdo, kdo má na hudebním poli výsledky a renomé. Dramaturgii sestavuje podle svých preferencí a vkusu tak, aby dávala smysl a byla atraktivní. Loni to byl Jiří Bárta, letos jsem tu možnost dostal já. Je to náročné, ale velice mě to baví.

Byl jste v kontaktu s manažery jednotlivých umělců?

Přímo tohle jsem nedělal, spíše jsem byl v kontaktu s umělci. Kurátor má za úkol také na některých koncertech vystupovat, a tak bylo třeba si například domluvit zkoušky. Už jen to je záležitost poměrně náročná, protože umělci mají nabité kalendáře.

Komorní řada má šest koncertů, na dvou vystoupím já. Mimochodem, aktuální podoba komorní řady je sedmou verzí, kterou jsem vymyslel.

Znal jste osobně všechny umělce, které jste do komorní řady pozval?

Neznal, navíc některé soubory byly domluveny dopředu, takže jsem jejich vystoupení jenom upřesňoval. Například Emerson String Quartet byl zarezervován už před dvěma lety, na mně bylo sestavit dramaturgii. S mnoha umělci jsem ale aktivně komunikoval a zval je na festival.

Jste klavírista, který hraje skladby slavných autorů. Co jim jako interpret dáváte, v čem je váš přínos?

To je dobrá otázka. Jsou umělci, u nichž interpretace hraničí se spoluautorstvím, protože se snaží být originální a interpretovat skladby především tak, jako nikdo předtím. Druhá skupina, ke které patřím, ctí autory více.

FOTO: Barbora Hrdá

Interpretace i studium skladby je pro mě jakýmsi velmi intimním rozhovorem se skladatelem, ve většině případů dávno zesnulým, který skrze kódy, čímž mám na mysli noty, vtělil do díla své myšlenky. Osobně si myslím, že o některých myšlenkách ani nevěděl. I v tom spočívá genialita největších tvůrců.

Mým úkolem je co nejvíce vrstev skladby odhalit, stmelit a spojit je s vlastním světem. Nemohu je oddělit od své duše, ale primárně se snažím si takto se skladatelem povídat a přijít na to, co chtěl dílem sdělit. Hodně při tom sázím na svou intuici.

Nedostanete ale odpověď na to, jestli jste autorův záměr odhalil.

Nedostanu ji hmatatelně, ale dostanu ji při interpretaci od publika. Další věc je, že pokud jste v kontaktu s realitou, v hudbě se vyznáte, máte o ní přehled a ctíte ji, pak ve většině případů poznáte, jestli jste dílo dobře uchopil.

Se kterým z autorů se vám nejlépe takříkajíc komunikuje?

Nemohu říct jedno jméno, protože hudba je nevyčerpatelná. My klavíristé máme navíc štěstí, že náš repertoár je neuvěřitelně bohatý. Kdybych ale měl někoho jmenovat, pak Fryderyka Chopina nebo Leoše Janáčka. Navíc se to mění v čase, například na Dvořákově Praze se budou interpretovat skladby Antonína Dvořáka, Franze Schuberta nebo Josepha Haydna, s nimiž se mi momentálně komunikuje velmi dobře, ale před pěti lety to tak ještě nebylo. Dostal jsem se k nim postupně.

Zkoušíte sám nějaké skladby napsat?

Nikdy jsem skladatelské ambice neměl, takže to ani nezkouším. A nemyslím si, že se na tom něco změní. Navíc v dnešní době nemáte šanci prosadit se jinak než se specializací. Momentálně mě nenapadá nikdo, kdo by dělal kariéru špičkového interpreta a zároveň byl špičkový skladatel. Někteří skladatelé však byli a jsou na takové interpretační úrovni, že jsou schopni si svou skladbu zahrát, to určitě ano. Sergej Prokofjev nebo Sergej Rachmaninov byli v minulosti dokonce špičkoví hráči.

Dnes už jsme ale o sto let dál a zdá se mi, že v podstatě není možné, aby se tyto dvě disciplíny na špičkové úrovni spojily. Osobně považuji interpretaci za jiný způsob tvorby, nikoli podřadnější. Skladatel bez interpreta nemůže existovat a naopak – podobně jako srdce a mozek.

Spolupracujete s některými současnými autory?

Zatím nemohu mluvit o úzké spolupráci, ale schyluje se k tomu. Jsem teď čerstvě v kontaktu s nakladatelstvím Bärenreiter, které mi dalo několik partitur soudobých klavírních koncertů s tím, abych si je prostudoval a některé eventuálně hrál. Možnost konzultovat skladby se žijícími autory nebo je hrát s vědomím, že byly napsány speciálně pro vás, je lákavá.

Jak důležitý je pro vás nástroj, na který při koncertech hrajete?

Je to klíčová věc, jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Klavíristé si vzhledem k nesnadnému stěhování nástroje musejí neustále zvykat na nové. Výhodou ale je, že když narazí na zajímavý nástroj, mohou se jím nechat inspirovat. Každý klavír je totiž jiný. Ani stejná série od jednoho výrobce ze stejného roku nenabízí totožné nástroje. Na světě neexistují dva identické. Přirovnal bych to k vínu. Když dáte do sklepa dvě stejné láhve, za deset let bude mít každé jinou chuť.

Jaký klavír máte doma?

Jsem příkladem pořekadla o kovářově kobyle, která chodí bosa. Mám klavír Koch & Korselt z roku 1938. Stáří by nevadilo, je to dobrý nástroj, nemám ale čas se o něj starat. Jenom ho používám a trochu podceňuju jeho údržbu.

A jaký nástroj byste rád vlastnil?

Skoro každý klavírista by chtěl mít nástroj značky Steinway & Sons, ke které se v poslední době co do kvality přidružila italská firma Fazioli. Byla původně nábytkářská, ale její majitel, sám nadšený klavírista, si před lety usmyslel, že si postaví vlastní. Nyní se piana Fazioli vyrábějí v malých sériích a jsou skvělá.

Koncertní klavíry těchto značek však stojí více než luxusní Mercedes, takže je otázka, kdy se mi to povede. Dají se ale sehnat starší a kvalitní.