Kdo očekává dokument o jednom z mediálně méně propíraných sportů a o Jarošových čtrnácti mimořádných výkonech včetně příprav, nedočká se. Čálek se skoro víc než na cesty vzhůru soustředil na cesty dolů do lidských duší. A zase více do duší Jarošových blízkých než jeho samotného. Ten zůstal před kamerou přece jen dosti uzavřený.

Po dramatickém velehorském prologu, při němž cestou z Annapurny Jarošovi omrzly nohy, se přesouváme do nemocnice bezprostředně po operaci, při níž mu lékaři amputovali konečky sedmi prstů. A také k prvnímu z řady filmových setkání s jeho dcerou Andreou, na základě jejíž knihy Hory, má panenko film vznikl.

V následující více než třetině filmu se na hory nevrátíme. Z rozhovorů s Andreou, Jarošovou matkou, která mu vede archív, „aby se o tom všem jednou vůbec něco vědělo“, i z promluv jeho partnerek a dětí z obou klíčových vztahů se dozvídáme více o tom, co jim hory vzaly, než co Radkovi daly.

Není to bez zajímavosti včetně toho, že se možná i trochu zastydíme za současný svět, který Radka Jaroše začal podle vlastních slov zajímat právě až ve chvíli amputace.

„Je to dobrý píár,“ říká horolezec o svém zdravotním stavu ještě v nemocnici jako repliku na dceřino dojemně vtipné „konečně máš nějaké city“. Společně s detailním pohledem na bolest, který Jaroš filmařům umožnil, je to jedna z nejsilnějších mimohorských scén filmu.

Nicméně divák, který si přišel do kina užít unikátní záběry majestátní přírody i nezměrného úsilí člověka ji pokořit a tu nádheru si vychutnat v jejím nitru, začne přece jen po čase nervózně poposedávat: už by chtěl zpátky na hory sledovat rozhodující výstup. Počká si však déle, než by bylo zdrávo.

FOTO: Cinemart

Konečně se dostáváme do základního tábora. Sníh, led, zástupy horolezců, kteří mají stejný cíl jako česká expedice. A konečně i pohled na ostatní členy této mimořádné výpravy, z nichž Jan Trávníček a Petr Mašek vedle vlastních výkonů i vlastního boje o přežití ještě natáčeli.

Odtud, z Himálaje, už je také vzhledem ke všemu předchozímu prostřih na rodinu, která doma staví sněhuláka (v červenci?), dost nemístný.

Vrcholný výstup, který začíná v noci, pak zprostředkuje reportážním způsobem jak nádheru a zrádnost hor, tak úsilí o každý další centimetr a o každý nádech, a vrcholí v emotivně vypjaté scéně u pamětní desky horolezců, kteří tu zahynuli.

Tady se Jaroš přece jen otevře víc než ve zbytku filmu, ale přesto člověk cítí, že mnohé si nechává pro sebe. Což je pochopitelné hlavně proto, že pocit, pro který horolezec obětuje víc než články prstů na nohou, je v té nejniternější podobě stejně nepřenosný.

Celkové hodnocení 60 %