Jaké bylo hrát v Domácí péči postavu inspirovanou otcem režiséra filmu Slávka Horáka?

Bylo v tom něco bizarního. My jsme totiž točili i v místech, kde rodiče pana režiséra, předobrazy našich postav, bydlí. Tatínek Horák za námi vždycky chodil s platem slivoviček, až jsme mu to museli zakázat.

Bylo to náročné, dokonce i já jsem už měl dost. Pořád jsme ho i jeho ženu měli s Alenkou Mihulovou před očima, pohybovali jsme se v jejich ložnici, kuchyni, na jejich dvorku, v jejich vinohradu. Myslím, že na výsledku je ta autenticita cítit, umazali jsme se jejich životem.

Jak moc dopodrobna jste Horáka staršího zkoumal?

Když dostanu důležitou roli, jsem zvyklý ne snad hrát konkrétního člověka, ale hrát si na něj. Mé postavy jsou vždycky někomu poctou.

V Pupendu jsem ji věnoval svému kamarádu-sochařovi, culík ve stylu přirozený underground tam mám po něm, v U mě dobrý jsem zase celý brácha, který byl velkým světoběžníkem, v Musíme si pomáhat jsem si pro změnu hrál na svého tatínka, který také trochu napadal na jednu nohu a byl elegantním maloměstským bonvivánem.

No a v Domácí péči jsem svou roli věnoval právě tatínkovi režiséra. A doufám, že je se mnou spokojen.

Příběh Domácí péče se odehrává v Napajedlech. To už není Valašsko, ale vy jste to tam, předpokládám, znal už před natáčením.

Ještě na škole jsme v Napajedlech hráli na nějakém festivalu divadlo a zavedli nás do hřebčína. Spolužačky nevěděly, že existuje hřebec-prubíř, tedy hřebec, který má vyvázaný pyj, má za úkol kobylu rozrajcovat, pak ho odtáhnou a jeho plemenný kolega má tím pádem usnadněnou práci. Naše spolužačky toho prubíře tak živě litovaly, že stačilo si jen trošku na něj zahrát a hned byly povolnější. To je má nejsilnější vzpomínka na Napajedla.

Váš manžel z Domácí péče moc nezvládá mluvit se svou nemocnou ženou. To asi není váš problém, ne?

Spousta chlapů neumí svým manželkám nic pořádně povyprávět. Připadá jim to zdlouhavé, nudné. Já jsem také ke své Marcelce někdy moc lakonický.

Když si ženy namlouváme, tak se snažíme, ale pak už si to holt jenom kazíme. Naše ženy tenhle problém nemají. Mohou spolu hovořit simultánně a vlastně se vůbec nerušit.