Novák s Bokem začínají své barvité vyprávění už od války – o otci, válečném letci, mamince Angličance a poněkud bizarním dětství v Karlových Varech a dalších českých městech. Odmalička se John Bok cítí tak trochu jako outsider a štve ho nespravedlnost – nejen ta vykonávaná komunistickým režimem na jejich rodině, ale i na cizích lidech.

Bok často řve a občas se i pere. Někdy si zavaří, někdy pomůže. Za komunistů se střetal s esenbáky a psal dopisy Husákovi kvůli katastrofální bytové situaci. Po revoluci chvíli „hlídal“ Václava Havla a chvíli pobyl i na ministerstvu vnitra. Pozoroval, jak se kolem něj začali vyrojovat falešní „revolucionáři“ – estébáci, tuneláři, profesionální politici všeho druhu. Nezabránil tomu, jako „politicky nekorektního“ potížisty se ho stejně brzy zbavili a skončil na záchodcích v klubu Radost.
Pak držel známé hladovky a napravoval soudní omyly.

Proč vlastně Bok tolik křičí, nadává a skončí za každého režimu v opozici? Odpověď není tak těžká. Má to od přírody. Jak říká na straně 383: „Já to měl odmalička. Já prostě když jsem se naštval, tak jsem to všechno naplno vypálil. Už jako kluk ve škole. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, neměl jsem strach.“