Písničky pro nové album jste složil během dovolené na začátku letošního roku v Dominikánské republice. Nejel jste tam původně odpočívat?

Já jsem tam odpočíval. Jenže přitom jsem si hrál na kytaru a najednou jsem se přistihl, že skládám písničky. Pozorování toho, jak rychle a intenzivně přicházejí skrze mě, nikoli ze mě samotného, mě ale v modu dovolené udržovalo. Neměl jsem pocit, že pracuju na desce, to vůbec ne. Když už však bylo těch skladeb devět, řekl jsem si, že z toho asi album bude. Hned jsem to napsal kolegům z Cílové skupiny a oni mi odepsali, že jsem blázen a na dovolené bych měl zůstat déle, abych si to uvědomil.

Od začátku mé spolupráce s Jiřím Kučerovským se nepřihodilo, že by mi řekl, že to, co jsem přinesl, je úplná blbost.

Mohl byste vysvětlit to, že písničky přicházejí skrze vás, nikoli z vás? Má to znamenat, že nemáte takový autorský talent, jak se to jeví?

Každý z nás má na něco talent. Já ho mám také, mým talentem je schopnost nepřekážet múzám, když přinášejí nějaký materiál. Těžko se to popisuje, ale když si sedám s kytarou, nemám vůbec představu, co z toho vznikne. Nemívám vidinu příběhu, o kterém chci psát, neskládám, když mě někde něco naštve nebo potěší. Vidinu příběhu jsem měl jenom dvakrát nebo třikrát, a pouze jedna písnička z toho vyšla. Jedná se o Psáno u zpráv. Tenkrát jsem něco viděl v televizi a rovnou jsem o tom napsal skladbu.

Jinak ale hraju na kytaru, píšu přitom na papír, a cosi tak vzniká. Neexistuje žádný koncept. Píseň vzniká minutu po minutě, řádek po řádku. Proto vždy říkám, že přišla skrze mě. Její prvotní jiskru nekřesám já.

Hudba i texty přicházejí souběžně?

Přesně tak. Neumím to odděleně.

V Dominikánské republice se narodila i skladba ZmrZlým, kterou jste zveřejnil po lednové tragédii v redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. Vznikla by, kdyby nebylo té události?

Určitě. Nemá konkrétní návaznost na tu tragédii, protože se v písničkách nesnažím pojmenovávat konkrétní myšlenky nebo události. Spíše se snažím objektivně hledět na realitu kolem sebe. Písničky na novém albu jsou ostatně zčásti o tom, abychom si všímali, že důležité věci v našem životě se dějí v naší bezprostřední blízkosti. Jde o věci, do nichž jsme schopni zasahovat, vytvářet je, dotvářet a dávat jim život prostřednictvím sebe samých. O věcech, které se dějí daleko od nás, což je například tragédie v jiné zemi, máme vědět, máme s nimi soucítit, ale neměly by v nás vzbuzovat emoce typu, že lidé, kteří za to mohou, by měli být smrtelně potrestáni. Takové emoce jsou stejně zlé jako ty, které stvořily tu hrůzu.

Vznikly všechny písničky z nového alba na vaší dovolené?

Skladba Tamaře vznikla tři měsíce před dovolenou, v průběhu předcházejícího turné. Ty ostatní v Dominikánské republice včetně intra, které je jedinou položkou na desce, jež zůstala v původní verzi. Vychází z mého úplně prvního demosnímku.

Mimochodem, koketoval jsem s myšlenkou, že by Anat Život Není vyšla jako dvojalbum. Na jednom cédéčku by byly mé původní demosnímky, na druhém verze po zásahu kolegů z kapely. Potom jsem si ale uvědomil, že by to svádělo ke srovnávání, a to by nebylo přínosné.

Komu patří dětský hlas v intru?

Je mé dcery Josefíny. A v písničce Poprvé zpívá má žena Tamara.

Neměli vaši kolegové z kapely proti písním, které vznikly na dovolené, výhrady?

Neměli.

Mají vůbec právo do toho mluvit?

Mají právo mluvit do čehokoli a já jsem tomu naprosto otevřen. Ono se to ale zatím nestalo. Vlastně nikdy. Od začátku mé spolupráce s Jiřím Kučerovským se skutečně nepřihodilo, že by mi řekl, že to, co jsem přinesl, je úplná blbost. Honza Lstibůrek a Petr Škoda, kteří se k nám přidali později, ten dojem také nikdy neměli.

Jirka Kučerovský však někdy přišel s aranžérským nápadem, který byl pro písničku naprosto zásadní, a tím se stal jejím spoluautorem. Žádnou ale nepozměnil v jejím významu.

Na vašem posledním turné nazvaném Přeju Ti si mohli diváci při koncertech psát přání, což se přesunulo i na internet. Jak se stavíte k přáním, která nejsou pozitivní? Ve Svojšicích bylo například na obrovské ploše vedle pódia napsáno, že kdosi přeje dívkám, aby byly lesby, protože chlapi jsou hajzlové.

Já byl v těch přáních už poslán do háje, ale to k tomu patří. Co člověk, to jiný vesmír. To, jakým způsobem vnímáme svou životní situaci, se samozřejmě promítá do toho, co jiným přejeme.

Co vyzařujete, to přitahujete, takže jakmile začnete mít rádi lidi kolem sebe a především sami sebe, nebudou s vámi mít ani oni problém.

Stále platí, že na konci září opustíte na rok koncertní pódia a hudební scénu vůbec?

Stále to platí, jen jsem pochopil jednu věc. Neodejdu proto, abych něco hledal, protože všechno, co jsem hledal a chtěl najít, už mám. Mám skvělou kapelu a skvělou rodinu.

Budu hlavně odpočívat a hledět na věci s odstupem. Zároveň v sobě chci nechat dokrystalizovat představu toho, jak se na scénu vrátím. Chtěl bych totiž věci dělat tak, jak jsme to udělali v sobotu ve Svojšicích. Tak se mi to líbí.