Naharin nabídne na závěr Tance Praha poslední dílo, je zvědav, zda je přijmeme

Už u tří prací, co jsem udělal, jsem chtěl, aby se jmenovaly poslední dílo. Ale tahle je poslední. Pro teď je poslední, ale možná je opravdu poslední, protože je tu tolik věcí, které neovládám, které mohou způsobit, že to bude poslední dílo. Ta možnost tu je.

Jsem tomu rád. U tohoto díla jsem měl velmi vzácný pocit, že je hotové ještě předtím, než jsme je uvedli, i když normálně mívám pocit ještě dva měsíce po uvedení, že ho nechci vidět.

Zaprvé je dáno vztahem s tanečníky. Velmi rychle jsme našli koherentní pohled na to, co chceme udělat. Souvisí to i s možnostmi tanečníků, které jsou stále bohatší. Hned se stávají interprety, a velmi dobrými interprety díla. Okamžitě interpretují i to, co je za kroky. Když to vidíte, chcete to ukázat. Mohl bych kus prezentovat měsíc poté, co jsem jej vytvořil, ne jako konečný produkt, ale jako něco zajímavého ke sledování, ačkoli je to nyní samozřejmě velmi odlišné od toho, co bylo před dvěma měsíci.

Z nového díla mám dobrý pocit a nemá to nic společného s mým egem, i když ego mám, ale jde o to se nechat vést jinými věcmi, které jsou mnohem důležitější. Dílo za půl roku skutečně vyrostlo, ale pak třeba přijde někdo a řekne: Sakra, co to je? To už není o úrovni mé přípravy, ale také o vaší schopnosti vidět, co nabízím, protože já jsem připraven nabízet. Jste však vy připraveni to přijmout?

Velmi důležité. Má to hodně co do činění se sentimentem a taky s pocitem domova i s tanečníky, se kterými pracuji. Je to spojené se závazky k souboru, který uvádí jen díla, která jsem vytvořil, a já nikde jinde nová díla nevytvářím. Souvisí to s tím, že dokážu vydat to nejlepší jen s lidmi, které jsem dal dohromady.

Jsem plný sentimentu a nedokážu ho ovládnout. Chci žít v Izraeli bez ohledu na to, jak kritický a odsuzující jsem k tomu, co se děje v Izraeli, přitom víte, že to tam milujete.

Jo, ale ono to není o lásce k zemi a nenávisti k vládě, protože vláda je zrcadlem mé země, vláda byla vybrána lidmi země. Ale je tu taky ta část Izraele, která má co do činění s nádhernými myšlenkami, žije tu hodně šlechetných lidí, velmi liberálních a velmi upřímných. Cítíte to. Izrael nemá monopol na agresi nebo zneužití moci, je to všude, skoro v každé zemi, kam přijedete, můžete vidět, že vláda zneužívá moc, a nejen vláda, třeba někdo v malé vesnici zneužívá dceru. To není nic unikátního, co by se odehrávalo jen v Izraeli, přesto by s tím Izrael měl přestat. Někteří lidé už mají dost toho, čemu musejí čelit, a jedou třeba do Skandinávie. Avšak jsem optimista, myslím, že věci se změní, že by se měly změnit.

Myslím, že jsem zcela svázán s ideou kibucu, protože na mne působila tím nejsilnějším možným způsobem. Prvních pět let jsem prožil v kibucu a viděl jsem své rodiče jen tři hodiny denně. Přicházeli mne navštívit a já jsem přicházel navštěvovat je - vždy mezi čtvrtou a sedmou. Po zbytek dne jsem s nimi nebyl. To ve mne něco silně ovlivnilo, i v tom špatném, ale vzpomínky na to mám velmi dobré, plné nostalgie.

Ano, zranění zad bylo velmi důležité pro vytvoření řeči pohybu, ale není pravda, že by to jím začalo. Byl jsem však zraněním natolik omezený a musel jsem se naučit dělat více s méně. Dalo mi to výhodu jemnosti, ohebnosti, proudu energie, využití váhy. Pořád cítím bolest, vždy, i teď, když sedím, bolí mě záda. Pak jsem si uvědomil, že musím přinášet tělu radost, abych mohl vyvážit bolest radostí. To je velmi základní pro tanečníky, protože tanečníci jsou tak ambiciózní, že se snadno zraní.

Gaga je hodně o jemnosti, drobných gestech a někdy pomáhá odhalit vaši výbušnou sílu. Výbušnost můžete objevit, jen když jste uvolněný. Nemůžete být rychlý, když jste zaťatý. Musíte se skoro zhroutit, abyste byl rychlý. Když to děláte pravidelně, každodenně, vaše tělo se mění, váš přístup se mění, váš postoj se mění.