Po oba dny byli diváci ve vyprodané Smetanově síni pražského Obecního domu svědky vrcholného sepětí dirigenta s jeho orchestrem. Těmirkanov ve svých sedmasedmdesáti letech a po téměř čtvrtstoletí šéfování orchestru nehýří velkými gesty, vede ho pouze prsty bez taktovky téměř jen náznakovými pohyby. Orchestr reaguje velmi emotivně a dokonale.

Sobotní Symfonie č. 7 C dur „Leningradská“ zazněla i k výročí konce války. V neděli pak publikum vyslechlo Pátou symfonii d moll a Houslový koncert č. 1 a moll, obě díla psaná v temné atmosféře Stalinova teroru, hrozícího tehdy i autorovi. Jako by temný zvuk orchestru, silný v partiích vyzařujících děs a hrůzu, vycházel ze zkušeností těžce zkoušeného národa.

Hvězdou nedělního večera byl rakouský houslista litevského původu Julian Rachlin, zejména ve vynikající kadenci. Nezviklal ho ani nečekaný ruch v sále, když omdlela divačka v přízemí. K podobné události došlo také při sobotním koncertě. I z toho je patrno, jak silný náboj mělo podání Petrohradských.