Sláva Fetisov a Rudá mašina

Vůbec se mi do toho nechtělo. Gabe na mě pořád tlačil, já pořád odmítal, až mi jednou zavolal, že přijede i s celým týmem, a jestli bych mu věnoval 15 minut. Tak jsem tedy souhlasil – a pak jsme hned při tom prvním setkání mluvili šest hodin na kameru.

Byl na naše setkání perfektně připraven, měl shromážděnou spoustu faktů, takže bylo zajímavé si s ním povídat.

Pak se rozhodl mě ještě jednou navštívit u mě doma v New Jersey a mluvil dalších šest hodin. Celkem jsme prokecali nějakých 20 hodin o hokeji, o životě a pak mi poslal návrh na film. Já mu odpověděl, že ani náhodou, že mu na žádnou takovou sr…u práva nedám. Byl strašně naštvaný. Jenže se nedal, doslova mě pronásledoval, ať mu řeknu, co se mi na tom nelíbí, a pak přivezl další verze. Nakonec jsem to ukázal své dceři, která studuje film v New Yorku, a ona řekla, že to je OK. A moje žena totéž, tak už se vlastně nedalo nic dělat...

Není zdaleka jen o hokeji. Je to spíš taková pohádka o tom, jak se někdo zdola stane nejlepší ve své profesi. Je to jako velká naděje pro děti mé země, že sny se dají uskutečnit, že i něco velkého se nakonec může splnit.

Ono je to s tím tlakem trošku jinak, než si asi myslíte. Když stojíte na stupni vítězů, hrají vaši hymnu, a ti po levici i po pravici vás nenávidí, v ten moment vám nedojde, že abyste byli znovu na šampionátu, musíte pracovat dvakrát tolik a mentální síly musíte mít aspoň 10x tolik. To vědomí přijde až za chvíli, ale je tam.

Všechno je to v týmu, a to je i zábava. Když máte hru a puk pod kontrolou, bavíte se. Když se honíte za pukem tam a zpátky, tak to zábava není. Ta rovnice „víc vyhráváš, víc se bavíš“, platí. A když hraješ s týmem, kde jste na tom všichni stejně, jsou vás plné noviny, televize, jste slavní, tak to prostě je nejlepší období v životě bez ohledu na všechno ostatní.

Přešel jsem z nejlepšího týmu do nejhoršího. Jiné podmínky, jiné zvyklosti hráčů, trenér mě od začátku neměl rád. Ale já jsem to bral jako byznys, ne jako sen. Splněný sen, to bylo olympijské vítězství. Tohle bylo přijít, vydělat peníze a zase odejít. Stanley Cup pro mě tenkrát nic neznamenal, až později jsem přišel na to, že vyhrát Stanley Cup je výhra pro muže.

Já si myslím, že československý tým byl nejlepší na světě. Schopnosti hráčů byly neuvěřitelné, vždycky to pro nás byla velká výzva, bylo těžké proti nim hrát. Byli lepší než Kanaďané, ale vždycky jim trochu něco chybělo.

Řeknu vám jeden příklad z roku 1988. Skončil jsem kariéru a Jaromír Jágr a Dominik Hašek mě pozvali na zápas. Já přijal, letěl jsem do Prahy se svou ženou, a už když jsme vyzvedávali na letišti kufry, viděl jsem nápisy 20 let okupace a podobně, a řekl jsem si, že jsem tu jasně ve špatnou dobu. Že nechci skončit karieru tím, že mě vypískají čeští fanoušci. Málem jsem letěl obratem zpátky, ale pak jsem si ten kufr vzal, vyšel ven, a tam viděl asi 10 kamer a spoustu lidí, kteří na mě čekali. A další den, když představovali hráče, mě zavolali na led a všech 50 000 lidí si stouplo a tleskalo. Byl to nejkrásnější moment v mém životě, měl jsem z toho husí kůži. Dodnes mám mezi českými a slovenskými hráči spoustu přátel.

To byla velká lekce, byl jsem strašně naštvaný. Ale je pravda, že oni v té době měli neuvěřitelný tým.