Hlavní obsah

Sláva Fetisov a Rudá mašina

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vjačeslav „Sláva“ Fetisov patřil mezi nejslavnější sportovce Sovětského svazu a dodnes je považován za jednoho z nejlepších hráčů světové hokejové historie. A právě z jeho pohledu se film Rudá mašina zabývá dobou největší slávy „sborné“, kdy on byl jejím kapitánem a kdy mezi hokejem a politikou panovalo nejužší možné spojení. Na loňském festivalu v Cannes vzbudil dokument Red Army velkou pozornost. Natočil ho americký potomek ruských přistěhovalců Gabe Polsky, ale víc než on byl právě Fetisov jednou z hvězd canneského festivalu. Poskytl i následující rozhovor.

Foto: Falcon

Vjačeslav "Sláva" Fetisov

Článek

Jak jste reagoval na filmový projekt Red Army?

Vůbec se mi do toho nechtělo. Gabe na mě pořád tlačil, já pořád odmítal, až mi jednou zavolal, že přijede i s celým týmem, a jestli bych mu věnoval 15 minut. Tak jsem tedy souhlasil – a pak jsme hned při tom prvním setkání mluvili šest hodin na kameru.

Foto: Falcon

Zleva: Obránce Alexej Kasatonov, trenér Viktor Tichonov, brankář Vladislav Treťjak, útočník Igor Larionov a dlouholetý kapitán sborné Vjačeslav Fetisov.

Čím si vás získal?

Byl na naše setkání perfektně připraven, měl shromážděnou spoustu faktů, takže bylo zajímavé si s ním povídat.

Pak se rozhodl mě ještě jednou navštívit u mě doma v New Jersey a mluvil dalších šest hodin. Celkem jsme prokecali nějakých 20 hodin o hokeji, o životě a pak mi poslal návrh na film. Já mu odpověděl, že ani náhodou, že mu na žádnou takovou sr…u práva nedám. Byl strašně naštvaný. Jenže se nedal, doslova mě pronásledoval, ať mu řeknu, co se mi na tom nelíbí, a pak přivezl další verze. Nakonec jsem to ukázal své dceři, která studuje film v New Yorku, a ona řekla, že to je OK. A moje žena totéž, tak už se vlastně nedalo nic dělat...

Co považujete na tom filmu teď, když je hotov, za nejdůležitější?

Není zdaleka jen o hokeji. Je to spíš taková pohádka o tom, jak se někdo zdola stane nejlepší ve své profesi. Je to jako velká naděje pro děti mé země, že sny se dají uskutečnit, že i něco velkého se nakonec může splnit.

Vzpomenete si ještě na ten tlak, pod kterým jste v Sovětském svazu hrál? Mám na mysli především tlak na to, abyste pořád vyhrávali.

Ono je to s tím tlakem trošku jinak, než si asi myslíte. Když stojíte na stupni vítězů, hrají vaši hymnu, a ti po levici i po pravici vás nenávidí, v ten moment vám nedojde, že abyste byli znovu na šampionátu, musíte pracovat dvakrát tolik a mentální síly musíte mít aspoň 10x tolik. To vědomí přijde až za chvíli, ale je tam.

Všechno je to v týmu, a to je i zábava. Když máte hru a puk pod kontrolou, bavíte se. Když se honíte za pukem tam a zpátky, tak to zábava není. Ta rovnice „víc vyhráváš, víc se bavíš“, platí. A když hraješ s týmem, kde jste na tom všichni stejně, jsou vás plné noviny, televize, jste slavní, tak to prostě je nejlepší období v životě bez ohledu na všechno ostatní.

Jaké pak bylo přijít z domácího zázemí do NHL?

Přešel jsem z nejlepšího týmu do nejhoršího. Jiné podmínky, jiné zvyklosti hráčů, trenér mě od začátku neměl rád. Ale já jsem to bral jako byznys, ne jako sen. Splněný sen, to bylo olympijské vítězství. Tohle bylo přijít, vydělat peníze a zase odejít. Stanley Cup pro mě tenkrát nic neznamenal, až později jsem přišel na to, že vyhrát Stanley Cup je výhra pro muže.

Jak vzpomínáte na československý hokej v 70. a 80. letech?

Já si myslím, že československý tým byl nejlepší na světě. Schopnosti hráčů byly neuvěřitelné, vždycky to pro nás byla velká výzva, bylo těžké proti nim hrát. Byli lepší než Kanaďané, ale vždycky jim trochu něco chybělo.

Foto: Falcon

Fetisov s manželkou a dcerou.

Možná to bylo politickou motivací po roce 1968 – bylo na ledě cítit napětí?

Řeknu vám jeden příklad z roku 1988. Skončil jsem kariéru a Jaromír Jágr a Dominik Hašek mě pozvali na zápas. Já přijal, letěl jsem do Prahy se svou ženou, a už když jsme vyzvedávali na letišti kufry, viděl jsem nápisy 20 let okupace a podobně, a řekl jsem si, že jsem tu jasně ve špatnou dobu. Že nechci skončit karieru tím, že mě vypískají čeští fanoušci. Málem jsem letěl obratem zpátky, ale pak jsem si ten kufr vzal, vyšel ven, a tam viděl asi 10 kamer a spoustu lidí, kteří na mě čekali. A další den, když představovali hráče, mě zavolali na led a všech 50 000 lidí si stouplo a tleskalo. Byl to nejkrásnější moment v mém životě, měl jsem z toho husí kůži. Dodnes mám mezi českými a slovenskými hráči spoustu přátel.

Film připomíná prohru vašeho týmu s USA v roce 1980 – co pro vás znamenala?

To byla velká lekce, byl jsem strašně naštvaný. Ale je pravda, že oni v té době měli neuvěřitelný tým.

Reklama

Výběr článků

Načítám