Článek
K úspěchu vám kromě vašeho talentu a hudby pomohl britský koncertní promotér Mel Bush, který v minulosti pracoval pro hudební legendy, jakými jsou Led Zeppelin, David Bowie nebo Elton John. Ubírala by se vaše kariéra stejným směrem, kdybyste ho nepotkal?
Nevím. Už v době, kdy jsem se s ním díky skladateli Tonči Huljićovi seznámil, mě hodně bavilo experimentovat s prezentací klasické hudby. Nejprve jsem hrál klasické skladby a jenom si pohrával s pojetím pódiové show. Poté mě napadlo, že můžu měnit nejen způsob podání, ale i samotnou hudbu. A až v ten okamžik přišel Mel, takže už jsem měl nakročeno ke svému současnému stylu.
Narodil jste se v bývalé Jugoslávii, dospíval jste za války. Jak jste si v té době našel cestu k pianu?
Bylo to strašlivé období. Bylo mi teprve šestnáct let a zpočátku jsme byli všichni šílení strachem. Obzvlášť v mém rodném Šibeniku to bylo nebezpečné, protože Srbové byli velmi blízko. Na město dopadaly bomby celé dny.
Nejhorší ze všeho ale pro člověka je, když ztratí zájem o život. V prvních měsících jsme byli tak vyděšení, že jsme pokaždé, když zazněla siréna, běželi do krytu. Po několika měsících už musíte začít něco dělat, abyste se nezbláznil. Nesmíte v sobě nechat vyhořet chuť žít.
Každý si tedy našel něco, co mu pomáhalo přežít. Pro mě to bylo piano. Ani nevím, proč jsem se na ten nástroj upnul. Byla to má oáza. Únik z reality. Když jsem hrál, nemyslel jsem na to, co se děje kolem.
Ovlivnila válka vaši hudbu?
Neřekl bych, že to, co jsem prožil, změnilo mou hudbu, ale rozhodně to změnilo mě. Vždycky říkám, že co tě nezabije, to tě posílí. Je to ironické, ale pravdivé. Když v dětství prožijete něco tak těžkého, později jste silnější. Po válce se automaticky a nevyhnutelně stanete pacifistou.
Každá situace je jiná a neplatí jednoduché recepty. Válka ale nikdy nesmí být řešením.
Je to období zachyceno v některých ze skladeb, které hrajete?
V písni Croatian Rhapsody, kterou pro mě napsal přítel Tonči Huljić. Je to má nejúspěšnější skladba. Když ji hraji v Asii, lidé ji poznají při prvním tónu a aplaudují. Jsou v ní tradiční folklórní hudební prvky a pro mě je výjimečná. Fanoušci, kteří znají můj příběh, ji mají rádi.
Často mluvíte o své učitelce hudby. Jaká byla?
Pořád žije. Je to naprosto úžasný člověk. Naočkovala mi lásku ke klasické hudbě. Mladí hudebníci musí neustále cvičit a pro učitele není jednoduché neudělat chybu. Když své žáky příliš nutí a přetěžují, můžou jim to znechutit. Ona mě ale podporovala a lásku k hudbě u mě rozvíjela. Byla moc hodná.
Během války hudební školy nefungovaly, ale my jsme se scházeli ve sklepě a společně cvičili. Naším cílem totiž bylo zúčastnit se velké soutěže v Záhřebu. Jeli jsme tam a já jsem nakonec vyhrál. Všichni byli paf z toho, jak jsme to dokázali. Věděli, že to v Šibeniku nebylo lehké.
Bylo to mé největší vítězství. Ne kvůli té soutěži, ale kvůli peklu, které jí předcházelo. S učitelkou jsme stále v kontaktu. Kdykoli hraji v Šibeniku nebo Záhřebu, má lístky do první řady.
Po úspěchu v soutěži v Záhřebu jste tam šel studovat hudební akademii a pokračoval jste na konzervatoři Franze Liszta v Budapešti. Tehdy jste byl dle svých slov, co se klasické hudby týká, velký puritán. Co vás přivedlo ke crossoveru?
V Chorvatsku, podobně jako jinde na světě mladé lidi klasická hudba moc nezajímá. Když navštívíte koncert v síni Vatroslava Lisinského, největší v Záhřebu, jsou tam z devadesáti procent starší lidé. Chtěl jsem to změnit. Také jsem vždycky vypadal jinak. Měl jsem zelené nebo modré vlasy, nerad nosím oblek. Proto jsem chtěl zkusit jinou cestu, až jsem nakonec začal měnit i samotnou hudbu.
Ale když se to tak vezme, pořád puritán jsem. Když už hraju klasiku, nezměním jedinou notu. Byl jsem tak vychován. Měl jsem ruské učitele, kteří byli velmi přísní. V crossoveru se ovšem můžu vyřádit.
Kromě klasiky nejraději posloucháte house. Ovlivňuje to vaše vlastní pojetí hudby?
Jen produkci, nikoli hudbu. House mám rád. Poslouchám ho a chodím na párty. Ten vliv ovšem nemohu plně využít. Tvrdá elektronická hudba by klasiku převálcovala. Je potřeba být opatrný i s doprovodnou show, abych nepřebil melodii a krásu hudby.
Koncert v Praze je ohlášen jako klasický. Znamená to, že si České publikum neužije žádnou laserovou show?
Ale ano, světla budou. Ne tolik, ale budu hrát napůl klasiku a napůl crossover. V první půlce zaznějí například skladby Liszta, Chopina a Čajkovského. Pak ukážu druhou tvář, tu crossoverovou. Baví mě, že si dnes můžu dovolit zahrát sólový recitál a pak hned velký koncert s kapelou a světelnou show nebo třeba Rachmaninova s orchestrem.