Malíř, hudební skladatel a pedagog pražské DAMU Vladimír Franz (1959) je osobností známou především divadelníkům. Franz je autorem scénické hudby k více než stovce divadelních inscenací i hudby k mnoha dalším projektům (rozhlasovým, televizním, performancím apod.).

Kdo zná jeho scénické projekty, například hudbu k Markétě Lazarové, a oratoria, toho asi monumentalita jeho první symfonie, trvající hodinu, nezaskočila. Je psána pro velký symfonický orchestr s bohatě obsazenou bicí sekcí, dětský a smíšený sbor, barytonové sólo a deklamované slovo. Na posluchače se valí v mohutném, vzedmutém proudu, hudba psaná z pocitu vnitřní nutnosti a s velkou upřímností, která se málo stará o to, zda budou autorovi vyčítány inspirace Šostakovičem, Straussem, Janáčkem, Mahlerem, Honeggerem, Orffem, Stravinským a dalšími mistry.

Je svým způsobem nestoudná - v tom smyslu, že se nestydí za naplno puštěnou emoci, za okázalost ani za patos, hudba, která křičí, svíjí se úzkostí a burcuje poslouchače k sounáležitosti. Čím víc ale ohlušuje velkým zvukem, tím víc se dostává do úskalí monotónnosti a ztráty naléhavosti. Zajímavější je tam, kde staví na napětí plynoucího například z violoncellového a houslového sóla (mimochodem mistrně zahraného!), kontrapunktické práce, tam se ve ztišení dotýká i martinůovské vroucnosti.

Franzovou velkou devizou je práce se sborem, který využívá od kantilény a barevné mnohohlasosti až k výkřikům a aleatorickému chaosu. Snad jen spojení sboru se zvony se stává už poněkud Franzovou manýrou.

Jednotlivé věty vycházejí z básnických textů Georga Trakla, Friedricha Nietzscheho, Bertolta Brechta a Karla Tomana. Je dobře, že byly otištěny v programu, protože při provedení zanikaly. I když sbory vydaly ze sebe vše, jejich umístění za mohutně obsazený orchestr bylo chybou dirigenta Milana Svobody, který se jinak Franzova symfonie chopil s velkým porozuměním.

Teplická filharmonie odvedla výborný výkon - vždyť práce na světové premiéře tohoto díla vyžadovala od hráčů maximum energie a zkušenosti.

Franzova hudba dělí posluchače na nesmiřitelné tábory nadšených příznivců a opovrhujících odborníků. Důležité je, že je nenechává lhostejné. Jen čas posoudí, kdo měl pravdu a jak budoucí generace Franzovu dramatickou, okázalou i ironickou hudební zpověď přijmou.