Michelangelo prý své kresby pálil, protože je považoval za pouhé pomůcky pro sochy. Leonardo da Vinci si jich zase cenil stejně jako obrazů. Jak je to u vás?

Podobně jako u Leonarda. Na kresbu se dívám jako na samostatný výtvarný výkon, jako na svébytné umění. Není to studie, není to návrh pro plastiky, ač mě při kreslení někdy napadá i variace s prostorovým tvarem. Kreseb si cením stejně jako obrazů nebo soch, což divákům krok za krokem představuji i na výstavě ve Veletržním paláci.

Věnujete se geometrickým tvarům. Jak jste se k nim dopracoval?

Za války jsem se dostal k pohlednici se zátiším od Paula Cézanna. Pečlivě jsem obraz studoval a zjistil jsem, že všechny předměty jsou komponované do vzájemných geometrických vztahů. Cézannovi nešlo jen o to, že na obraze je stůl, váza, ovoce nebo hodiny, ale hledal zákony konstrukce, která tvoří podstatu jeho umění, uspořádání směřující k harmonii nebo disharmonii. Realita něco podobného v sobě nemá, to je vlastnost umění. Cézanne mě přivedl ke geometrickým tvarům.

Někdy se tvrdí, že jste českým zástupcem amerického minimalismu…

Podobné tvrzení odmítám. Jednou jsem o tom mluvil i s Frankem Stellou, který je představitelem toho hnutí. I on sám si uvědomoval mou odlišnost.

Minimalismus odmítal cokoli z obsahu nebo tématu. Oni se toho zřekli. Mé umění je jiné. Vychází z evropské tradice, z představy, že umění je sdělení. Já se přimkl k řeči geometrických tvarů, protože jsem v ní našel cestu, jak lapidárně vyjádřit pocity i myšlení. V plastice jsem sestavil Labil, který má lidem ukázat, že to, co se zdá navenek pevné, se ve skutečnosti může pod malým tlakem rozpadnout. Přemýšlel jsem o tom v době nesvobody.

Za normalizace jste nemohl vystavovat, jen tu a tam se vaše exponáty dostaly na mezinárodní výstavy do New Yorku nebo do Paříže. Nechtěl jste emigrovat?

Jak se zavřely hranice, tak se každý z nás obrátil do sebe a ve svébytné a velmi osobní tvorbě jsme hledali jistoty a klid. Ale není to vždy zákonité. Když Kazimír Malevič končil svůj život, před smrtí imitoval renesanční portréty. To byla kapitulace, i když v jeho případě jde možná o příliš silné slovo. Naše generace se zlomit nedala!

V opozici vůči normalizaci vidím pramen vnitřní síly, který vedl mnohé z nás k autentické tvorbě. Byla mi nabízena emigrace, ale neakceptoval jsem to a myslím, že jsem udělal dobře. V emigraci bych byl v cizím prostředí úplně sám. Není to snadnější cesta a někteří to nesli těžce.

Některá ze svých děl jste vytvořil v ateliéru Alexandra Caldera v Saché u francouzského města Tours. Jak se vám tam pracovalo?

Mám s Calderem vnitřní spojení. A není to jen otázka souznění či podobné inspirace. Doma v knihovně mám katalog jeho výstavy z padesátých let. Je v něm fotografie z Calderovy výstavy v roce 1931. Úplná prostota. Drátěné objekty a jednoduché sokly, nic víc. Prostě můj svět představ o umění.

Ten katalog pro něj udělal James J. Sweeney, kurátor Muzea moderního umění v New Yorku a ředitel Guggenheimova muzea. A stejný Sweeney dělal mou výstavu v New Yorku v LivingstoneLearmonth Gallery v roce 1975. Je to prostě osudové. Takže v Calderově ateliéru jsem se cítil jako doma. Vnímal jsem tam vnitřní spříznění.

Nemáte pocit, že v současném umění zmizela hranice mezi kýčem a uměním, že medializovaný skandál je víc než autentická výtvarná tvorba?

Asi je to ovlivněno tím, že od umění se dnes čeká zábava, která nabyla nebývalého rozsahu díky vlivu televize. Nechápu teoretiky umění, kteří přicházejí s představou, že to je ta správná podoba umění a cesta do budoucnosti.

Pro mě zůstává vzorem morálním, lidským i uměleckým už zmíněný Paul Cézanne. Když cokoli zavánělo nějakou oficialitou nebo mediální senzací, tak se Cézanne sbalil a odešel. Nešlo mu nikdy o úspěch, ale o tvorbu, o dílo, o umění.