Divadlo na Vinohradech vrací Šrámka na scénu uvedením jeho lyrického dramatu Plačící satyr. Inscenace v režii Radovana Lipuse má premiéru v pátek 6. března.

„Milý pane, měl jsem velikou radost, když jsem přečetl vašeho Plačícího satyra. Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou. Nevím, co jí vytknout a co na ní měnit.“ Tak v červnu roku 1922 psal autorovi tehdejší dramaturg vinohradského divadla Karel Čapek, který zde Plačícího satyra o rok později uvedl ve své režii. Po více než devadesáti letech se na vinohradská prkna vrací lyrický příběh dávné lásky Lídy Setumské a básníka Jiřího Zlocha, jakož i dalších postav této křehké hry o intimních snech, touhách i zklamáních.

Scénu k lyrické Šrámkově hře navrhl Petr Matásek.

Scénu k lyrické Šrámkově hře navrhl Petr Matásek.

FOTO: Viktor Kronbauer

Šrámkovu hru si vybral režisér Radovan Lipus, známý také jako režisér a spoluautor televizního cyklu Šumná města. Oceňuje na ní jednak Šrámkovu krásnou češtinu, jednak cit. Na otázku, zda Šrámek není pro dnešní publikum už „anachronismem“, odpovídá:  „Je-li na počátku třetího tisíciletí anachronismem Šrámek, pak je na jevišti anachronismem každý klopýtavý projev citu. Trapný, bolestný i zajíkavý pokus o společně sdílenou intimitu. Můžeme se lásce nahlas vysmát, ale tiše po ní každý prudce touží, v skrytu. Myslím, že bohužel žijeme spíš v době deficitu citu.“

Lídu Setumskou v Lipusově inscenaci hraje Simona Postlerová, Jiří Zlocha Jan Šťastný. O své postavě říká: „Je to muž, který sice vystupuje krutě, ale v nitru je vnímavý a rozbolavělý, a pomocí určité krutosti se brání. Ale tak to přece ve vztazích je – vztahy někdy bývají kruté, a pokud si je nechceme připustit nebo na ně ještě nejsme zralí, reagujeme nepřiměřeně.  Jméno Zloch je opravdu významotvorné, nemělo by jít ovšem o obecné zlo. Ve hře vystupují tři spisovatelé a v každém z nich je něco ze Šrámka. V mé postavě je obsažen šrámkovský tulák, který je zároveň tak trochu bolavým cynikem.“

V dalších rolích se objeví přední herecké osobnosti vinohradské scény - Petr Kostka, Svatopluk Skopal, Lucie Juřičková - a nově též Anna Linhartová či Naďa Konvalinková. O zkouškách Plačícího satyra říká Simona Postlerová: „Je to krásná práce, jednak se mi velice líbí text, a také je radost zkoušet s panem režisérem Lipusem. Pracovala jsem s ním na inscenaci Dvojitý agent, což je úplně odlišný žánr a jiná poetika, velmi mě baví s ním přemýšlet nad textem a objevovat v něm další významy. A také musím zmínit své herecké kolegy, s nimiž si velmi rozumíme, a jsem šťastná, že s nimi můžu zkoušet.“