Článek
Cura se v Praze na operní scéně (nikoli na koncertním pódiu) objevil poprvé, ovšem předtím již vytvořil roli Cania v inscenaci Leoncavallových Komediantů v inscenaci Jihočeského divadla z Českých Budějovic na přírodní scéně otáčivého hlediště v Českém Krumlově v létě 2011 a v loňském roce se objevil v českobudějovické katedrále i jako autor své skladby Stabat mater, jež mu ve světové premiéře uvedl orchestr jihočeské opery. A koncertně vystoupil i na dalších místech České republiky.
Otello je Curovou parádní rolí, zpívá ji na mnoha světových scénách již téměř dvacet let. A jak říkal i na tiskové konferenci před svým prvním vystoupením, o této postavě stále uvažuje a s léty ji precizuje i v hereckém projevu.
Otello, jehož předvedl v úterním představení, je zralý muž, který jako by se zpočátku až zdráhal uvěřit svému štěstí, a ve chvíli něžné noční scény s Desdemonou je patrné, že svá slova o tom, že by v tuto jedinečnou chvíli rád zemřel, myslí vážně. I s nečekaným propadem do tragické domněnky o Desdemonině nevěře se vyrovnává jako muž, hloubku své bolesti naznačí spíš gestem, mimikou a hlavně hlasem než nějakým divokým pobíháním po jevišti, jak bývá u interpretace této postavy někdy zvykem. A samotné zabití Desdemony je v jeho podání už aktem člověka, který vyšel z pekla s pevným rozhodnutím, byť se ani ve chvíli trestu, o jehož spravedlivosti je naprosto přesvědčen, neubrání lítosti a citu vůči tak něžně milované ženě.
Po hlasové stránce se na úterním představení zpočátku zdálo, že Jose Cura není zcela ve formě, anebo jeho hlas už nevykazuje tu pevnost a zářivost jako dřív. Během představení se však rozezpíval a záhy přesvědčil, že jeho Otello je stále mimořádným zážitkem. Zpočátku „jen“ zvučně znějící hlas prostoupila emoce vypovídající o postavě víc než jen pouze výborně zazpívané tóny. Cura je dokonce ve chvílích vrcholné emoce ochoten obětovat i kantabilitu projevu výrazové přesvědčivosti, jeho hlas dokáže znít i chraplavě a jakoby přidušen zalykající žárlivostí a vztekem. A působivý je zejména v jímavém závěru nad mrtvou Desdemonou s hořkým vědomím své viny.
Curův Otello je schopen i velké, herecky i pěvecky dobře rozehrané emoce.
Inscenace režiséra Dominika Neunera z roku 1991 (obnovena před šesti lety Luborem Cukrem) mu ovšem svou strohostí i dnes již téměř nevysledovatelnou stopou někdejší Neunerovy režie nedává k hereckému rozehrání postavy a vztahů příliš příležitosti ani inspirace.
Tu mu ale poskytli oba partneři v hlavních rolích, jejichž výkony byly co do kvality s jeho Otellem zcela srovnatelné – Pavla Vykopalová (na prvním představení Eva Hornyáková) jako Desdemona zářila dokonalým pěveckým projevem, od nejtišších a křehkých pianissim až po plně rozezvučený hlas, barevný i v hlubších polohách, a také něžným ženským půvabem. Richard Haan (zpíval obě představení) byl mužným, sebejistým Jagem velkého hlasu i osobního kouzla charismatického našeptávače, Curovi byl důstojným partnerem a bylo patrné, že si spolupráci se světovou jedničkou plně vychutnává.
Orchestr a sbor pod vedením Martina Leginuse měl lepší i horší chvilky, z těch druhých to byla především nedokonalá souhra sboru s orchestrem.
Jose Cura měl v Praze úspěch a bylo by jistě přínosné na něj navázat. Zvláště kdyby měl – jak sám na zmíněné tiskové konferenci nadhodil – příležitost nastudoval v Praze roli v originální operní inscenaci.