Danielův svět má nesporně kontroverzní téma, ale je to nekonfliktní film a také otázky byly velmi věcné, bez ostrých reakcí. Čím to je?

Čekala jsem to, stejné to bylo i na jihlavském festivalu dokumentů, kde film dostal cenu diváků. Má zkušenost je taková, že lidé mají s mým filmem problém předtím, než ho vidí. Pak už ty reakce bývají klidné, protože jsem chtěla film natočit jemně, nic jím nikomu nevnucuji. Nechtěla jsem být primárně v pozici aktivistky.

Jak jste se k tématu dostala? Neměla jste sama s tou nabídkou problém?

To víte, že ano. Začátek byl pro mě nejtěžší. Velmi mě překvapilo, když mě producent Zdeněk Holý oslovil, protože jsem do té doby točila naprosto nekonfliktní filmy. Musela jsem si vzít dostatečný čas na rozmyšlenou a řekla jsem, že o tom budu víc přemýšlet pouze v případě, že najdeme silný příběh člověka, který mě přesvědčí, že tu orientaci dokáže v sobě zvládat a je ochoten s námi vůbec mluvit.

Jak jste začali?

Důležité bylo, že jsme se začali ihned scházet s odborníky, sexuology a narazili jsme na zásadní statistiku. Devadesát procent případů zneužití dětí nepáchají lidé s touto orientací, nýbrž lidé, kteří jsou po sexuální stránce zdraví, ale mají poruchy osobnosti.

A to pro mě bylo rozhodující, protože to bouralo stereotypní vnímání problému, že pedofil rovná se zneužívání dětí. A zjistila jsem, že většina lidí z této komunity má velký morální problém i s dětskou pornografií. V tu chvíli to pro mě začalo být přijatelné.

Jak dlouho trvalo, než jste potkali Daniela?

Úvodní příprava trvala asi rok a zhruba v její polovině jsem potkala Daniela, byl to asi dvacátý člověk, s nímž jsem se sešla.

Byli mezi nimi i starší lidé, nebo jen mladí?

Byli i starší, ale nebylo jich mnoho. Má zkušenost je, že tito lidé se svým problémem zabývají ve věku, kdy je to vnitřně drásá a řeší, co se životem i budoucností. Ale když se dostanou do vyššího věku, nechtějí žít jenom tím. Snaží se zacílit život jiným směrem, nechtějí se už zabývat jenom svou mimořádně komplikovanou sexuální orientací.

Jedna stará anekdota praví, že rozdíl mezi pedagogem a pedofilem je v tom, že pedofil má děti opravdu rád. Setkala jste se s tím, že lidé s touto orientací vyhledávají práci v dětském kolektivu?

Setkávám se s tím velmi často, opravdu mnoho lidí z této komunity si hledá práci jako pedagogové nebo vedoucí na různých táborech. Sami sexuologové tuto anekdotu rádi používají a říkají, že za ideální situaci by považovali, kdyby pedofilně orientovaný učitel mohl o své orientaci otevřeně mluvit. Mohl by to říci řediteli školy, ten by mu práci umožnil, ale současně by v tom byla i jistá pomoc, aby ten člověk danou hranici nikdy nepřekročil.

Daniel se ve filmu přiznává k lásce k malému chlapci. Jak na film reagovali rodiče onoho dítěte?

Chtěli jsme dítě naprosto a absolutně chránit, takže se ve skutečnosti jmenuje jinak a o Danielově lásce samozřejmě nemá tušení. Pro jeho rodiče byl náš dokument podnětem pro další debatu na dané téma. Přijali film pozitivně.

Jak to téma poznamenalo vás? Stane se z vás aktivistka, nebo se pedofilií přestanete zabývat?

S Danielem se dál vídám, protože se z nás stali dobří přátelé. Mluvíme o filmu, ale bavíme se již hlavně o jiných věcech. Ten film není primárně aktivistický, takže se sama nechci žádnou aktivistkou stát, ale samozřejmě nás čeká ještě spousta práce. Začneme na festivalu Jeden svět, pak přijdou další přehlídky, potom uvedení v televizi, a s tím souvisí i množství debat.

K tématu samotnému mají určitě víc co říci odborníci než já. Je ale má povinnost se debat účastnit, protože jsem téma otevřela a myslím, že diskuse jsou u tohoto filmu nezbytně nutné.