Článek
Na festival ho doprovodil vedle režiséra Billa Condona a herečky Laury Linneyové také jeho dětský herecký partner Milo Parker, roztomilá mladičká hvězda, která ví, co se patří.
Když se Mila na tiskové konferenci zeptali, jakým přínosem pro něj byla spolupráce s Ianem McKellenem, odpověděl suverénně: „Hodně jsem se naučil, je to skvělý herec a báječný člověk. Ale hlavně: je to Gandalf!“
Mnohem méně nadšení vzbudil Terence Mallick s filmem Knight of Cups (Rytíř pohárů), což je název, který dala filmu jedna tarotová karta.
Manýristický snímek o tvůrčí krizi, otcích a synech, ženských múzách a životě plynoucím jako voda v řece, je zdlouhavý a překvapivě prázdný.
Natolik, že první otázka na tiskovce vyvolala souhlasný smích: O čem to bylo? A protože Malick do Berlína nepřijel, byla odpověď na představiteli hlavní role Christianu Baleovi, jemuž nezbylo než přiznat: „Terrence má zajímavý přístup. Neřekl nám, o čem to je.“
Ukazuje se tak, že ta největší režisérská jména na letošním Berlinale zklamala na celé čáře. Před Malickem to byl Werner Herzog, jehož nákladný velkofilm Královna pouště rozhodně nenaplnil očekávání, a vůbec nejhorší hodnocení má zatím zahajovací film Nikdo nechce noc Španelky Isabelle Coixetové.
Domácí německá kinematografie tak vkládá naděje ještě do Wima Wenderse a do Andrease Dresena a jeho filmu Als wir Traumten (O čem jsme snili) podle velmi ceněné předlohy Clemense Meyera.
Odehrává se na lipském předměstí krátce po pádu NDR, mezi mladíky, kteří ještě vyrůstali s pionýrskými šátky na krku.
Film o přátelství a zradě, nadějích a iluzích je hlavně příběhem o ztraceném mládí, vzpouře i věčném snu o velkém štěstí.