Že není jen jedna pravda, o tom psal už Karel Čapek. A tak i zde je těch pravd několik. Pravda je, že v umění neplatí, že každý je nahraditelný. Naopak, každý je originál. Pravda také je, že dobrý soubor se buduje uvážlivě po léta, jako mozaika, kde každý kamínek přesně sedí, zatímco v Národním divadle ta mozaika v posledních letech, lépe řečeno desetiletích připomíná spíše naplavenou tříšť, jež po sobě zanechaly vlny jednotlivých inscenací. Pravda je i to, že každý šéf má právo vybrat si nejen svůj tým, ale i formovat soubor. Dělaly to v minulosti jiné osobnosti a také to budilo rozruch.

Že Daniel Špinar je režisér, který o fenoménu hereckého souboru uvažuje, o tom svědčí koncepce, s níž zvítězil ve výběrovém řízení na šéfa činohry. I s jeho slovy o „souboru postaveném ze všelijakých solitérů“ lze v ND do značné míry souhlasit. A také s tím, že do souboru patří ti, kteří hrají, nikoli čekají na roli. A to, že z Národního se neodchází, už dost dlouho neplatí. Ale nepokládá to za žádnou tragédii.

„Můžu mít k některým odchodům výhrady, ale neviřme zbytečně oblaka paniky. Stejně důležité jako to, kdo odchází, ne-li důležitější, bude to, kdo přijde. A hlavně jaké místo a uplatnění v souboru najde. Na to se totiž v minulosti ND dost pečlivě dbalo.“