RECENZE: Mefistofeles jako pocta opernímu sboru

Boitovo mohutné dílo se na našich jevištích neobjevuje často, ale v roce 1999 se o ně pokusili v plzeňském Divadle J. K. Tyla a na poměry oblastní scény s velkým zdarem i ohlasem. Není to dílo hudebně zcela přesvědčivé, zvláště ve srovnání se známějším Faustem Charlese Gounoda, ale má své nesporné dramatické kvality, zejména ve sborových scénách.

Je logické, že si všestranně vzdělaný intelektuál Boito ke svému pokusu obrodit operu zásadním dílem wagnerovských rozměrů i významu zvolil právě příběh Fausta a Mefistofela a že se pokusil (na rozdíl od Gounoda) pojednat oba díly Goethova nesmrtelného dramatu. Vznikla opera, v jejímž centru stojí Mefistofelova vzdorná sázka s Bohem a v němž Faust je jen „pokusným králíkem“ dvou věčně soupeřících mocností.

Uvedení Boitova Mefistofela, zvláště v případě scény aspirující na pozici prvního operního domu, má smysl, pokud soubor disponuje skutečně špičkovými sólisty pro stěžejní role a současně režisérem, který dokáže pro jeho ideové poselství nalézt odpovídající moderní, srozumitelné a jevištně přitažlivé scénické vyjádření.

Bohužel, nový pražský Mefistofeles nenaplňuje bezezbytku ani jeden z těchto předpokladů. Ze sólistů zazářila jedině Christina Vasileva, jejíž soprán vyrostl do pozoruhodné dramatické kvality a výrazu, v roli Margherity. Díky ní byla strhující vězeňská scéna ve 3. dějství, kterou suverénně ovládala svým pěveckým i herecky prožitým uměním.

Slovenský basista Štefan Kocán uplatnil v titulní roli svůj krásně nosný a barevný hlas i charismatický zjev, přesto však jeho vládce temnot strádal hereckou povšechností a přibližností, což je ovšem výtka směřující k režii i celé inscenaci. Hlas rumunského tenoristy Daniela Magdala je už zřetelně za zenitem a na Boitova Fausta nestačí, svedl s ním sice hrdinný boj, ale zůstalo jen u silácky vyzpívaných vysokých tónů. A jeho duet s božskou Elenou (pěvecky rovněž dosti problematická Eva Urbanová) působil namísto ztělesnění dokonalosti spíše jako parodie.

Pro uměleckého šéfa ostravské Komorní scény Arény a režiséra Ivana Krejčího je Mefistofeles po Anně Boleně teprve jeho druhým operním titulem. Na rozdíl od Donizettiho ale tentokrát jeho střídmý styl Boitově opeře neprospěl. Inscenace výrazně postrádá čitelnou a téma nesoucí koncepci, nelze z ní odečíst, kdo je to vlastně Mefistofeles ani jaký zájem má na pokusu s Faustem, z inscenace vychází spíš jako nezúčastněný pozorovatel.

Režisér se svým týmem zasadil dění do obrovité kruhové místnosti, ale se symbolikou kruhu, který vymezuje svítící točna, se nijak výrazně nepracuje. Naopak detaily určující místnost jako pitevnu (mj. stoly s mrtvolkami nemluvňat ve vězeňské scéně) srážejí prostor k prvoplánové popisnosti. Sbor, který je zde jedním z hlavních aktérů, vypadá v uniformním černobílém oblečení jako učitelské či úřednické těleso a scéna sabatu jako nacvičený firemní večírek. Jednotlivé scény působí osamoceně a neskládají se ve smysluplný celek. A to ani v monumentálním závěru.

A tak ze sčítání kvalit pražského Mefistofela vychází vítězně především sbor, který se zhostil četných a náročných sborových scén na vysoké profesionální úrovni, sborové výstupy jsou ozdobou inscenace, vzdor jejich stereotypní statičnosti. Výborní jsou i zpěváčci chlapeckého sboru Pueri gaudentes (sbormistryně Zdena Součková), a pochvalu zaslouží i orchestr pod vedením dirigenta Marca Guidariniho, který z Boitovy partitury úspěšně vydobyl maximum barevnosti a dynamické plasticity.