Oběť požáru ve švýcarském baru: Tvář, kterou jsem vídala v zrcadle, už neexistuje

„Jsem žena, o které se někdy mluví, aniž by se zmínilo její jméno. Žena, která přeskočila zábradlí. Ne z odvahy, ale protože v tu chvíli byl oheň silnější než strach. Zůstat by znamenalo smrt,“ píše mladá žena.

Melania sice přežila, ale její staré já zůstalo v plamenech, píše web deníku Blick. „Mé tělo je ze 40 procent popálené. Vypadá jako bojiště. Každá změna je pro mě zkouška,“ popisuje.

Naráží na kruté bolesti, které ji provázejí. „Bolest mě bude stále provázet. Nikdy nezmizí. Jen se na chvilku uklidní, aby mě po chvíli opět žrala a pohlcovala,“ líčí.

Mélaniina slova ale popisují nejen fyzickou bolest, ale i duševní. „Moje tvář se mi už nikdy nevrátí. Nikdy nebude stejná. Tvář, kterou jsem viděla v zrcadle, už neexistuje. Přišla jsem o tvář, kterou znala moje dcera,“ říká. Je to ztráta, kterou nelze vysvětlit těm, kteří podobným utrpením nikdy neprošli.

Požár v baru Le Constellation v Crans-Montaně vypukl v noci na Nový rok. Zahynuly při něm čtyři desítky lidí, více než sto dalších utrpělo zranění. Oheň zřejmě vznikl v důsledku jiskřících party fontán, které zapálily pěnovou výplň stropu. Plameny se pak během velmi krátké doby rozšířily.

Mladou ženu po neštěstí nejprve převezli do Curychu. Nyní se nachází na klinice ve francouzském Nantes. „Daleko od domova, daleko od mého života a hlavně daleko od mé dcery, kterou nemohu držet v náručí, když je bolest nesnesitelná,“ píše žena.

Musí se vyrovnat s tím, že už nikdy nebude zdravá: „Měním se proti své vůli. Mé tělo už nikdy nebude stejné. Můj obličej už nikdy nebude mít rysy, jaké míval. Nejen má kůže bude po zbytek života stálou připomínkou osudné noci. Ale bude to i má duše.“

Zatímco podstupuje operace, učí se žít „v jiném těle“. Ptá se také po spravedlnosti a nechce, aby se na oběti švýcarské katastrofy zapomnělo.

„Být zapomenut je nesnesitelné. Přežití by nikdy nemělo znamenat mlčení. Píšu proto, aby lidé pochopili, že za suchou zprávou o počtech zraněných se skrývají zohavená těla, rozbité identity a matky oddělené od svých dětí. Píšu, aby hlasy těch, kteří platí nejvyšší cenu, byly konečně slyšet.“