O názvu titulní skladby alba Uncertainty (Nejistota) říkáte, že koresponduje s atmosférou ve společnosti. Jaké nejistoty se vás dotýkají?

Těch nejistot je hodně. Některé jsou univerzální, třeba otázka, zda se máme připravovat na válku. Jiné se týkají zdánlivě jen někoho, například nejistota, zda zrovna zvoní pošťák, nebo exekutor. Nebo je tu otázka neurčitosti současné politiky. Kdo reprezentuje čí zájmy a jak je to čitelné navenek? Pro odpověď na tuto otázku si rozhodně nevystačím se zpravodajstvím České televize.

V historii jazzu je mnoho momentů, kdy muzikanti vyjadřovali hudbou politický protest. Najdeme i ve vašich skladbách takovou angažovanost?

Mé skladby nejsou angažované v pravém smyslu slova, musely by mít nějakou textovou složku nebo alespoň název, přímo odkazující ke konkrétnímu problému. Já jen abstraktně vyjadřuji své pocity. Jako ve zmíněné skladbě Uncertainty nebo ve Smell of Change, kde odkazuji k naději, že nezvítězí nové otroctví nebo válka, ale že se lidé přece jen probudí a dojde jim, co se děje.

Často spolupracujete s vynikajícími hudebníky současné mladé jazzové generace, na albu konkrétně s Davidem Dorůžkou a Vítem Křišťanem, vedle hráčů z Francie a Švédska. Jak se projevil jejich přístup?

Aby kompozice vyzněly v zamýšleném duchu, je nutné obklopit se hudebníky s podobným cítěním a velkou dávkou hudební empatie. S Davidem spolupracuji dlouhodobě, Vítek se podílel na mém albu podruhé, nemluvě o mém účinkování na Vítkově albu Imprints.

Švédského bubeníka Jona Fälta jsem znal jen jako posluchač a francouzského klarinetistu a saxofonistu Antonina-Tri Hoanga jsem neznal vůbec, toho mi doporučil kontrabasista Jiří Slavík, který s ním hrával v Paříži.

S Antoninem šlo trochu o risk, nicméně dal jsem na doporučení a dobře jsem udělal. Všichni jmenovaní hudebníci svou kreativitou, otevřeností a empatií vdechli mým skladbám život.

Nejen souhra v nadnárodních sestavách přesvědčuje, že jazzová generace dnešních třicátníků se rychle dostala na nadnárodní úroveň. Proč myslíte, že se to nepodařilo, až na pár výjimek, v rocku či popu?

Myslím, že zajímavé a výrazné osobnosti najdeme i mimo oblast jazzu. Třeba taková Šárka Adámková alias Sarah and the Adams dělá krásnou hudbu, vymykající se domácím poměrům. Kdo ji zná? Koneckonců i v jazzu nejde, pokud mluvíme o mezinárodní úrovni, o scénu jako celek, ale spíše o jednotlivce. V Čechách se bohužel nůžky rozevírají nejen ekonomicky, ale i pokud jde o mediální reflexi hudby.

Rádia a televize převážně vysílají brak a projekty, které by zasluhovaly podporu a medializaci, živoří v undergroundu. Samozřejmě to není náhoda. Za každé vysílání jdou autorům peníze a určitá společenství si jen ohlídala, aby tyto peníze šly žádoucím směrem. Chudák posluchač.

Připravujete také album Čikori s Ivou Bittovou. K nečekanému oživení kapely přispělo příležitostné vystoupení v roce 2009 v rámci oslav vašich padesátin?

Koncert tenkrát v Paláci Akropolis na mých padesátinách opravdu de facto znamenal obnovení Čikori. Od té doby kapela v mírně pozměněném obsazení koncertuje.

Ne sice intenzivně, neboť Iva žije v USA a cestuje po světě s dalšími projekty, ale průběžně jsme obnovovali repertoár a teď je načase jej natočit a vydat. Hlavní část natáčení proběhla v listopadu, zbytek dotočíme v březnu.