Vydáváte už třetí koncertní album ve své kariéře. Co vás k tomu vedlo tentokrát?

Máte pravdu, vydal jsem tři řadové desky a tři takzvané živáky. Mé poslední řadové album Čas nás naučí vyšlo v roce 2011 a další chystám na příští rok.

Zdálo se mi, že čtyři roky jsou moc velká pauza, a tak jsem se rozhodl nabídnout fanouškům nový záznam. Původně jsem ho chtěl vydat dříve. Z různých objektivních důvodů se to ale podařilo až teď, pár dnů před svátky.

Chápu ho proto i jako dárek k Vánocům. Prostředí Žofína je navíc tak krásné, že když jsme tam hráli, evokovalo nám to sváteční atmosféru.

Pražský Žofín je zajímavý prostor…

Je zajímavý a běžně se tam koncerty nekonají. Vymyslel jsem si proto uspořádat ten svůj právě tam a byla to pro mě velká výzva. A protože jsem už dvě koncertní alba vydal, rozhodli jsme se s kapelou do písniček ještě jednou hrábnout a znovu je trochu přearanžovat. Pozvali jsme smyčcový kvartet, který jim dal nový rozměr, nebo multiinstrumentalistu Ondřeje Klimka, jenž dostal prostor zvláště v romantičtějších písničkách.

Míváte pocit, že nové aranže jsou u některých písniček lepší než ty původní?

V tomto případě se mi to stalo několikrát. Nemám dojem, že mé písničky jsou geniální, myslím si ale, že když se najde taková, která je takzvaně dobře postavená, lze ji zahrát i na kýbl a bude to dobré. Na Žofín by se ale kýbl nehodil, a tak je tam místo něho například flétna.

Na albu je písnička Something z repertoáru Beatles. Jaký vztah k této slavné kapele máte?

Tu písničku běžně nehrajeme, ale na Žofíně jsem si udělal radost. Když jsme předtím zkoušeli, navrhl jsem, že bychom ji mohli připravit. Hrávali jsme ji před lety s kamarádem na španělky, a když jsem si uvědomil, že budeme mít zajímavé hudební hosty, napadlo mě, že by mohla hezky znít. Kluci z kapely nebyli proti, já si ji strašně rád zazpíval a myslím, že výsledek dopadl dobře. Something je mimochodem příklad geniální skladby, která, když ji při interpretaci zpěvák a kapela vyloženě nepokazí, bude znít vždycky skvěle.

Na Beatles jsem vyrůstal a v patnácti letech jsem uměl zahrát skoro všechny jejich písně. Měl jsem navíc v baráku v Budějovicích, kde jsem bydlel, kamaráda, který byl John Lennon. Cítil se tak, nosil lennonky, uměl jeho písničky, měl je zaznamenané v notách a potřeboval k sobě Paula McCartneyho. Tím jsem se stal já, protože jsem bydlel vedle.

Trávili jsme spolu spoustu času, odzpívali jsme a na španělky odehráli řadu písniček od Beatles.

Jak váš kamarád skončil? Stal se také muzikantem?

Nestal. Potkal jsem ho asi před pěti lety a řekl mi, že dělá úplně jinou práci.

Vy jste byl vždycky rocker, přitom vaše popularita přišla ve chvíli, kdy jste jako zpěvák zabrousil do popových vod. Není vám to trochu líto?

Líto mi to není. Jsem rád, že můžu dělat hudbu, a ruku na srdce, kdyby mi písničky, které pro mě napsal Karel Svoboda, byly proti srsti, nezpíval bych je. Spousta světových rockerů napsala a nazpívala tak krásné balady, že tu budou ještě sto let. Je to jako v životě, jednou je člověk tam a příště jinde. Já jsem před lety vklouzl do popového světa, ale toho rockera v sobě pořád mám.

Většina písniček, které jsou na mých albech, stojí ostatně na rockových základech a postupech.

Proslavila vás skladba Ještě že tě, lásko, mám. Máte ji pořád rád?

Samozřejmě, byl to pro mě odrazový můstek, který mě dostal mezi lidi. Na albu, které vychází, jsme ji trochu přearanžovali. Byl bych ale sám proti sobě, kdybych ji ze svého koncertního repertoáru vyhodil. Bral bych to jako absolutní nepokoru a nemohl bych se podívat nahoru.