RECENZE: Sedm soumraků divadla Semafor

Dost o tom ví Jiří Suchý, který legendou je a bez něhož by Semafor pravděpodobně už dávno neexistoval.

Procházka po dějinách semaforských ústrků a soumraků se ubírá cestou citace dobových kritik a hlavně písniček, dialogů a scének. Zazní tu Obnošená vesta, Tulipán, Jó to jsem ještě žil, Krajina posedlá tmou, Nevyplacený blues z Dobře placené procházky, Pane Erbene a mnoho dalších známých písní, stejně jako ty méně známé a v závěru jedna zbrusu nová.

Jiří Suchý je obratným průvodcem po ústrcích i slávě Semaforu, obojí komentuje s nadhledem a noblesou, do níž jen tu a tam skápne oprávněná kapka hořkosti. Kritické glosy si protiřečí a diváci se baví tím omezeností dobových soudů o fenoménu Semafor, s nímž si nejen tehdejší cenzorové, ale i kritika mnohdy nevěděla rady. A neví vlastně dodnes.

Nade vším ční energie, vtip i sarkasmus semoforského principála, o němž kritika hned v roce 1959 napsala, že „jako zpěvák sotva obstojí“. Opak je pravdou i po pětapadesáti letech. A jeho kritizovaný „jeden výrazový šuplík“ je stále neodolatelný. Výborně mu sekundují zejména něžná i dravá Jitka Molavcová, tajemná a sexy Jolana Smyčková, precizně komisní a pitomá cenzorka Oliny Patkové. V jednom bych ale s kritickými glosami z programu souhlasila – dívčí část mladého souboru postrádá na jevišti osobitost a šarm, kterou oplývají jejich výše citované starší kolegyně. Ondřej Havel jakožto mladý Jiří Suchý je výborný.

Procházka semaforskou historií je zábavná a taky z ní mrazí. Nejpotěšující skutečností ale je, že divadlo, nad kterým se tolikrát smrákalo, září stále vysokým leskem.