Škoda, že se Landovský premiéry nedočkal. Ivan Rajmont ji inscenuje s pochopením a pokorou. Příběhu dvou dědků, kteří svůj byt pronajímají dvojici nepříliš šťastných milenců, ponechal autenticitu konce 60. let a plně se spolehl na text i herce. Hra se v jeho citlivé režii vyloupla v celé své kráse, něze, humoru i existenciální zakotvenosti a ukázala, že Landovský byl dramatik par excellence, který dovedl život nejen žít, ale i sugestivně zachytit.

Oldřich Vlach a Jaroslav Satoranský si role Fány a Hanzla dokonale užívají. Je radost sledovat jejich vzájemné šprajcování, rozehrávání drobných konfliktů a přesné smečování pointou. Nenechají se ani na chvíli strhnout k přehrávání či laciné komice. Jejich postavy chvějivě balancují na hraně existenciální tragikomiky, kdy filozofické postřehy o životě jsou vyslovovány stejně prostě a přirozeně jako každodenní životní banality.

Satoranského Hanzl má v sobě chlapecký ostych, zdrženlivost a něhu, s níž sleduje mladou dvojici. V kostkované košili s puntíkovaným motýlkem a kšandami působí až nemotorně, dojemný je jeho rozpačitý tanec se Zuzi, které se bojí dotknout, jako by se v ní bál dotknout svého mládí. Postavu buduje od závěrečného intimního monologu o štěstí a smrti, což mu ale nebrání ve velmi konkrétním a vtipném dialogu s Fánou Oldřicha Vlacha, který dokazuje, že je mistrem herecké drobnokresby i slova.

Jeho Fána je praktickou, životem odřenou i provařenou figurkou, praktický šejdíř, který se bez skrupulí dokáže hrabat v cizích aktovkách, ale spíš než voyerství z něho vyzařuje dětská zvědavost i věcnost, s níž nahlíží intimní život svých rybiček i lidí. V jeho komentujících promluvách je zemitost, ale ne cyničnost, zároveň i rafinovaná vychytralost, s níž sleduje účinnost svých drobných provokací.

V Markétě Frösslové získalo vinohradské divadlo herečku s cennou devízou ženské smyslnosti a krásy, ale i schopnosti nechat diváky beze slova nahlédnout do temných a zranitelných zákoutí duše své Zuzi. Pavel Batěk jako Ríša přesně kreslí člověka vychovaného v přetvářce a pragmatismu své doby, který si chce užít pečlivě připravenou noc, přičemž ale nepostrádá jistou dojemnost a humor.

Hodinový hoteliér je po Topolově Kočce na kolejích dalším zdařilým vinohradským nahlédnutím do české dramatiky 20. století a zároveň divadlem postaveným na hercích a důvěřujících textu. To není na dnešním jevišti až tak obvyklý, ale o to cennější zážitek.

Pavel Landovský: Hodinový hoteliér
Režie: Ivan Rajmont, scéna: Milan David, kostýmy: Marta Rozskopfová, dramaturgie: Jan Vedral. Premiéra 16. října 2014 ve zkušebně Divadla na Vinohradech.

Celkové hodnocení 90%