Své práce často zasazujete do prostoru. Vybíráte si podle něj galerie, ve kterých budete vystavovat?

Každá výstava je výzvou k experimentu s prostorem. Více souborů pohromadě vytváří nové kontexty. Prostor Galerie UFFO je specifický svým tvarem a je celkem velkorysý, takže mu sluší využít ho nejen pro závěsné věci. Hlavní stěna má kruhový tvar. Připomněla mi stadiónový ovál, proto je podlaha udělaná jako atletická dráha, v níž jsou umístěny houpací objekty. Galerii jsem rozdělila na části a objekty i fotografie se tam tematicky doplňují. Vznikl také prostor pro intimněji laděné objekty rozet z kostí. Jejich sakrální vyznění podtrhují transparentní fotky v oknech, jimiž do galerie prostupuje světlo a vzniká tak vitrážový efekt.

Co vystavujete v Trafačce?

Výstavu Reprezentace dobra umělecké skupiny RePrezentace. Prezentuji fotky, objekt Hnízdo z hovězích žeber a instalaci z plátěných kapesníků, které jsou vyšívané vlasy a krví.

Roseta z kostí patří mezi nejavantgardnější artefakty expozice.

Roseta z kostí patří mezi nejavantgardnější artefakty expozice.

FOTO: archív umělkyně

Nejvýraznějším dílem v Galerii UFFO jsou skulptury závodících diktátorů. Byly na ně nějaké ohlasy?

Zpočátku jsem měla obavy, jak bude publikum na malém městě reagovat, když uvidí vykastrovaného Kim Čong-una. Ale příjemně mě překvapilo, že lidé spontánně přistoupili na mou hru a nechali se do ní vtáhnout. Zaklekli do atletických drah a fotili se s diktátory. Jeden pán si osedlal Hitlera, jiní lidé plácali Stalina po zadku. Výstavou Šikmoplocha jsem chtěla akcentovat určitou disbalanci ve společnosti i leckdy absurdní pohyb na pomyslné sinusoidě v životě jedince. Většina vystavených objektů je houpacích.

Jsou práce vaší soukromou konfrontací se světem?

Nepovažuji se za aktivistku, ale jakákoli forma nesvobody mě dráždí. Instalace s diktátory nazvaná Na okruhu se sice na první pohled vztahuje k minulosti, ale nebezpečí vzniku diktatur je aktuální téma. V osobě severokorejského vůdce Kim Čong-una se symboly zla Hitlerova formátu posouvají z minulosti do současnosti. A nejen on představuje reálnou hrozbu. Jako bychom byli z historie nepoučitelní, stále se objevují tendence k novodobým diktaturám, aby se nakonec ukázaly jako špatná, neudržitelná a slepá cesta.

Diktátoři na závodní dráze s Hitlerem v čele patří naopak k nejoblíbenějším atrakcím výstavy.

Diktátoři na závodní dráze s Hitlerem v čele patří naopak k nejoblíbenějším atrakcím výstavy.

FOTO: archív umělkyně

Umělecky experimentujete se svou identitou. Je to pro vás arteterapie?

V každé tvůrčí činnosti se člověk nevyhne vlastní zkušenosti, a to se stává chtě nechtě i arteterapií. V souboru s kapesníky nazvaném Intimní magie i v Hnízdě z kostí jsem se vyrovnávala s onemocněním krve a kostní dřeně. U rozety ze zvířecích kostí, nazvané Modlitba za mrtvou krávu, mě trápila otázka, jestli musí někdo umřít, aby mohl jiný žít. Jsem patnáct let vegetariánka proto, že mi vadí průmyslová výroba masa a s ní spojené otřesné životní podmínky zvířat.

V předešlých pracích jste se stylizovala i do mužských rolí. To byla také vlastní zkušenost?

To téma souviselo s uvědomováním si, co je ve mně mužského, což považuju za cestu poznávání se. Pro mě jako fotografku bylo zajímavé stylizovat se do mužské role a zachytit to ve fotce. Byl to inspirativní zážitek i pro sedm dalších žen, s nimiž jsem pracovala.

Myslíte si, že experimentovat s vlastní identitou je trend?

Především je to vizuálně vděčné a hledáním vlastní identity se zabývá v určitých fázích života každý. Nejprve jsem malovala autoportréty a později se sebou experimentovala i ve fotografii. Navíc když se dostanete do tvůrčího varu a máte energii něco vyjádřit, použijete první model, který je po ruce, což jste většinou vy sám.

Jaká výtvarná forma je vám nejbližší?

Volím to médium, které vnímám pro ztvárnění daného tématu a pro vyjádření myšlenky jako optimální.

Proč se vyjadřujete zrovna výtvarným uměním?

Od dětství mě zajímalo výtvarné vyjádření. Dnes v legraci říkám, že jsem holka, která neodložila pastelky. Sice se uměním částečně živím, na druhou stranu mě irituje, protože pohltí většinu peněz, které vydělám. Často si ale říkám, do čeho jiného mám investovat než do toho, co mě těší.