Kolik jste už spolu napsali písniček?

Uhlíř: Na Ochranném svazu autorském nám řekli, že přes čtyři sta.

Kdo z vás dvou dává impuls ke vzniku nové písně?

Svěrák: Z osmdesáti procent jsem to já, ale není to naplánováno. Byla období, kdy Jarda nosil skladby a já je textoval. Pak se to obrátilo a ustálilo, takže dnes je to tak, že já přinesu text a Jarda ho zhudební. Přitom písničky, které vznikly opačným způsobem, jsou z mého pohledu jistější. Vznikl tak například Holubí dům, Chválím tě, země má, Mravenčí ukolébavka a spousta dalších hitů.

Vracíte si vzájemně nápady k přepracování?

Svěrák: To se nestává, Jarda mi ještě neodmítl text. Vlastně kromě jednoho. Ne že by ho odmítl, ale chtěl, aby v něm bylo více dlouhých slabik.

Uhlíř: A který to byl?

Svěrák: Chválím tě, země má.

Uhlíř: To byl ten případ, kdy byla nejdříve hudba. Řekl jsem Zdeňkovi, že v té písni jsou dlouhé noty, a tak musí napsat text s delšími slabikami. Každý to ale má jinak. Spousta autorů píše automaticky nejdříve hudbu a potom k ní text. Já to rád dělám obráceně.

Zdeněk Svěrák píše texty, Jaroslav Uhlíř hudbu. To je známá věc. Vyměnili jste si někdy role?

Svěrák: Já jsem hudbu nikdy nenapsal, ale Jarda text ano.

Uhlíř: Dokonce mám jeden šlágr. Písničku Já se vznáším, já si létám, kterou zpívá Hana Zagorová. Zdeněk u toho tenkrát byl. Hráli jsme na dětském představení v Plzni a já měl tenkrát žaludeční potíže. Zkrátka trpěl jsem zácpou. Po dopoledním představení jsem odmítl jít se Zdeňkem a Pavlínou Filipovskou, kteří tam byli se mnou, na oběd. Namísto toho jsem odešel na toaletu a zjistil, že už zácpu nemám. Řekl jsem si: To se vznáším, to si létám. Refrén jsem uklohnil okamžitě, a když přišli Zdeněk a Pavlína z oběda, hned jsem jim ho zahrál. Zeptal jsem se pak Zdeňka, jestli by nechtěl dopsat sloky, ale on mi na to řekl, abych si to dodělal sám, když to ze mě tak pěkně vyšlo.

Stalo se?

Uhlíř: Ano a byla z toho lyrická píseň. Zpěvačka Hanka Zagorová se okolnosti vzniku toho textu dozvěděla až po letech. Prozradil jsem to v nějakém televizním pořadu.

Pane Svěráku, hrajete na nějaký nástroj?

Svěrák: Jako dítě mě přinutili hrát na housle. Vydržel jsem u toho asi do deseti let. Potom jsem chodil hrát na akordeon, ale i toho jsem nechal. V současné době umím jenom nejužívanější akordy na kytaru, takže jsem schopen doprovodit obyčejné písničky. Mám doma také klavír. Když jsem sám, vydržím celé hodiny vyhledávat si různé akordy a učit se hrát. Na repertoáru mám asi deset písniček, které zahraju, ale nikdy bez chyby. Kdybych mohl, začal bych od dětství klavírem. A kdybych znovu žil, uvažoval bych o tom, že bych byl klavíristou. To by mě asi naplňovalo největší radostí. Jardovi závidím, že to tak má.

Proč vám nedává lekce?

Svěrák: Když narazím na nějakou záhadu, tak se ho zeptám a on mi poradí.

Píšete písničky průběžně?

Uhlíř: Ano, píšeme je neustále. Album Jupí ze série Hodina zpěvu vyšlo před pár dny a my už máme napsané tři nové písničky.

Kde berete jistotu, že jsou vhodné pro děti?

Svěrák: Jsem toho názoru, že dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my. Nejsou ale tak jiné, aby nerozuměly, o čem zpíváme. Věřím, že mám pravdu. Jinak by naše písničky neměly rády.

Jak reagujete na měnící se jazyk dětí a mládeže?

Svěrák: Od svého vnímání češtiny neustupuju. Chci, aby byl text měl něco do sebe. Buď humor, nebo dojemnost, nebo obojí. Nemusí být spisovný, kolikrát třeba kvůli rýmu, nebo protože to lépe zní, použiju obecnou češtinu. Práce s jazykem mě baví a myslím si, že děti také. Když se povede udělat slovní vtip, děti ho ocení.

Napsali jste přes čtyři sta písniček, z mnohých se staly hity, napsaly jste i dětské operky a řadu dalších děl. Máte ještě nějaký společný umělecký sen?

Svěrák: Můj cíl je jak v divadle, tak ve spolupráci s Jardou si udržet co nejdéle standard a pak poznat, kdy už to bude dementní, a skončit.

Uhlíř: Hraju představení pro děti, ranní a dopolední, koncertuju sám s pianem i s kapelou. Jsem hodně vytížený. Mým přáním je tedy udržet se ve zdraví, a aby to tak šlo i nadále.