Levorucí géniové vrcholné renesance

Promítlo se to i do jazyků a významů. Rčení „je na obě ruce levý“ vyjadřuje v mnoha zemích totální nešikovnost, „levý člověk“ zosobňuje toho, kdo je podlý a neseriózní.

Podle bible Kristus po zmrtvýchvstání usedl na nebesích po pravici Boha Otce. Levá strana by pro něj byla méně čestná.

Na obrazech Ukřižování má Kristus po své pravé ruce Marii a apoštoly a po levici Židy a římské vojáky, kteří ho umučili. Nejvýraznější je to v představě Posledního soudu. Po pravici nejvyššího soudce – Krista – je vždy ráj pro spasené a vyvolené, po jeho levici peklo pro zatracence.

Středověcí i renesanční umělci, kteří pracovali levou rukou, patřili mezi lidi podivné a spojené téměř s pekelnými silami. Nikoliv náhodou svoji levostrannou dominanci tajili a pracně se převychovali na praváky. Prostě se obávali skandálu.

Přirozeným levákem byl nejslavnější renesanční sochař a také architekt a malíř Michelangelo Buonarroti (1475–1564). Tento fakt pečlivě tajil před svými životopisci. Ani Ascanio Condivi, ani Giorgio Vasari nic podobného v Mistrových biografiích nevzpomínají, ač patřili mezi jeho velmi blízké přátele. Jeho levorukost by působila pro budoucnost až příliš ďábelsky.

Že Michelangelo byl od narození levák, se dozvídáme ze životopisu málo známého renesančního sochaře a architekta Raffaella da Montelupo (1504–1566).

Ve své torzovitě zachované autobiografii Raffaello popisuje, jak si v Římě kreslil levou rukou antické pamětihodnosti u Kolosea a zahlédl ho Michelangelo procházející kolem společně se Sebastianem del Piombo. Přišel k Raffaelovi, chvíli ho pozoroval a pak mu prozradil, že i on sám je od přirozenosti levák, ale byl převychován. Levou ruku nyní preferuje pouze při práci vyžadující značnou sílu. Raffaello da Montelupo si nevymýšlel. Byl Michelangelovým pomocníkem, jistě ho nejednou v dílně při manipulaci s mramorem viděl, jak více než na pravačku sází na svoji pevnější a jistější levou ruku.

Mimochodem i zmíněný Sebastiano del Piombo, vynikající malíř původem z Benátek, byl původně levák. Pracoval však v papežské kanceláři, kde měl na starosti pečetění oficiálních listin, což raději prováděl pravou rukou, aby nevzbudil pohoršení.

Raffaello da Montelupo žertem uváděl, že jeho nikdo nepřevychoval. Učitel se se prý nad jeho levorukostí nijak nepohoršoval. Dodává ale zajímavost. Když psal, musel si vždy papír natáčet do strany, což pravákům připadalo velmi nepřirozené. Když měl ve Florencii sepsat u notáře potvrzení o platbě peněz, nemohl právník snést pohled na způsob, jak psal.

Po první řádce mu vytrhl papír z rukou, aby se podíval, zda se rukopis dá vůbec přečíst. Až poté, co se ujistil, že ano, nechal milého Raffaella pokračovat.

S tím, že je levák, se nijak netajil malíř a vynálezce Leonardo da Vinci (1452–1519). Nejranější svědectví o tom podal matematik Luca Pacioli. S umělcem se spřátelil v letech 1496–1499, kdy oba pobývali v Miláně na vévodském dvoře. V Pacioliho pojednání De viribus quantitatis se dočteme, že Leonardo byl „mancino“, což znamená italsky levák. Učenec uvádí, že malíř kvůli tomu psal i obráceně, že jeho rukopis se nedal běžně přečíst, pokud si čtenář nevzal na pomoc zrcadlo nebo si papír neobrátil na rubovou stranu a nečetl proti světlu prosvítající slova. Tvrdil také, že levou rukou Leonardo kreslil.

Giorgio Vasari, renesanční historik umění, vzpomínal, že u Leonardových žáků v Miláně objevil četné anatomické kresby lidských těl, které malíř dělal při pitvání mrtvol. A popisuje, že po stranách byly výjevy svalů a kostí doplněny vysvětlivkami, psanými obráceně levou rukou – citujme doslova: „Kdo na to není zvyklý, neporozumí jim, protože se dají číst jen pomocí zrcadla.“ Dále pak líčí, že také pojednání o malířství, které objevil v Lombardii, sepsal Leonardo obdobným způsobem.

Malíř psal pro svoji potřebu běžně zprava doleva a zrcadlově obráceně. Nutno ale dodat, že pokud stylizoval nějakou oficiální žádost, třeba dopis milánskému vévodovi, pak text je psán tak, jako by to udělal rodilý pravák.

Rozborem kreseb se opravdu zjistilo, že Leonardo mnohé z nich dělal levou rukou, což pro něj bylo přirozenější. Velký znalec italské renesance Bernard Berenson dokonce prokazatelnou levorukost rukopisu bral jako jedno z kritérií pro stanovení autentičnosti a originality jeho děl. Zatím málo toho víme o způsobu Leonardova malování.

Nicméně když polský restaurátor Kazimierz Kwiatkowski v 50. letech minulého století dělal technologickou kopii Leonardova portrétu Dámy s hranostajem, objevil, že obraz byl malován levou i pravou rukou. Dokladem jsou třeba uhrančivé oči renesanční krásky, kde jsou zakulacené tahy točené zleva doprava i zprava doleva. Malíř si evidentně přehazoval štětec z jedné ruky do druhé.

V životopisu Leonarda je hodný zaznamenání jeden detail. V říjnu 1517 si do deníku zapsal Antonio de Beatis, sekretář jednoho vatikánského kardinála, že navštívil malíře v zámečku Cloux blízko francouzského města Amboise, kde Mistr trávil poslední roky svého života. Antonio si prohlédl s nadšením jeho obrazy, ale do poznámek si zaznamenal, že Leonardo už žel nemůže dál malovat, protože ochrnul na pravou ruku. Jediné, co tvoří, jsou pouze kresby.

Nicméně malovat se dá i jednou rukou, i když je to mnohem namáhavější. Třeba víme, že francouzskému baroknímu malíři Jeanu Jouvenetovi (1644–1717) mrtvice ochromila pravou část těla, on se ve stáří pracně přeškolil z praváka na leváka a jednou rukou namaloval v roce 1716 oltářní obraz pro pařížskou katedrálu Notre-Dame. Aby svůj heroický čin zdůraznil, připsal k obrazu text s oznámením o svém postižení.

Navíc francouzští odborníci před dvěma roky zjistili, že Leonardo na zámku Cloux prokazatelně dokončoval obraz svaté Anny, který je dnes ozdobou pařížského Louvru. Denně však asi udělal jen pár tahů, což byl ostatně jeho způsob práce, a dílo, k němuž se stále vracel po dobu 14 let života, zůstalo nakonec stejně nedokončené.

Údaj o nehybné pravé ruce Leonarda, zaznamenaný rok a půl před umělcovou smrtí, se stal oslím můstkem pro mnohé badatele, kteří levorukost chápali ještě v moderní době jako cosi společensky neslušného a neodpovídajícího vrozené genialitě.

Jean Paul Richter, autor impozantní antologie malířových spisů, v roce 1883 tvrdil, že Leonardo žádný levák nebyl, ale pravou ruku si pochroumal v souboji nebo při nehodě a pak musel prostě kreslit a psát levou. Arthur E. Popham, vynikající znalec umělcových kreseb, ještě v roce 1946 přišel s tvrzením, že po úrazu v dětství si malíř natolik pochroumal pravou ruku, že se pro něj používání levé ruky stalo nezbytností.

O tom však neexistuje žádný důkaz! Nikdo, kdo viděl Leonarda v Itálii, se ani slovem nezmínil o nějakém postižení pravé ruky. K náhlému ochrnutí došlo zřejmě až někdy v jeho pětašedesáti letech, po umělcově přesídlení do Francie.

Starší generace ještě zažily, když žáci ve školách byli násilně nuceni k tomu, aby všichni psali pravou rukou, ač prokazatelně se část populace rodí jako leváci. Dnes už psaní a kreslení levou rukou není chápáno jako společenský prohřešek. Ostatně ve slavném trojhvězdí italské vrcholné renesance Leonardo – Michelangelo – Rafael byli dva prokazatelní leváci. Michelangelo to před veřejností tajil, u Leonarda to přispívalo k jeho pověsti umělce tajemného, záhadného, dokonce jakéhosi mága či čaroděje.