V roce 1982 se rozhodla svou činnost ukončit a od té doby ji nikdo nepřesvědčil o tom, aby se na scénu vrátila. Ve své diskografii má osm studiových alb.

U příležitosti čtyřicátého výročí památného soutěžního triumfu vyšlo nedávno její živé album Live at Wembley Arena, na kterém je záznam koncertu z Londýna v listopadu roku 1979. Předtím se na trhu objevila kompilace hitů Gold a reedice alba Waterloo (1974).

Právo získalo od vydavatelské společnosti Universal Music aktuální exkluzivní rozhovor se dvěma členy skupiny ABBA – Anni-Frid Lyngstadovou (68) a Björnem Ulvaeusem (69).

Anni-Frid Lyngstadová a Björn Ulvaeus na snímku z letošního roku.

Anni-Frid Lyngstadová a Björn Ulvaeus na snímku z letošního roku

FOTO: Universal Music

Když jste v roce 1974 vyhráli soutěž Eurovision Song Contest, napadlo vás, že bude vaše hudba slavná i po tolika letech?

Lyngstadová: Ne, jak by vůbec mohlo? Neměli jsme tušení, že hudba naší kapely bude o čtyřicet let později stále žít. V té době byli obvykle účastníci Eurovision Song Contestu hvězdou jednoho hitu. Je naprosto fantastické, že tu pořád jsme.

Jaké jsou vaše vzpomínky na tu noc v Brightonu?

Ulvaeus: Byla velmi napjatá a my jsme se soustředili na to, co jsme měli dělat. Potom následoval chaos s novináři, každý s námi chtěl mluvit. To předtím dělat nechtěli. Musel jsem si na to zvyknout. Je lepší být světoznámý než nebýt.

V kapelách jste hráli už roky předtím. Jaké zkušenosti jste přenesli do toho večera?

Lyngstadová: Minimálně jsme věděli, jak se chovat na scéně. Já jsem v té době už amatérsky hrála deset let a Björn a Benny prošli různými kapelami také.

Ulvaeus: Měli jsme za sebou slušné domácí kariéry a díky tomu i hodně zkušeností. Bylo dobré, že už nám nebylo osmnáct. Bylo to tak lepší.

Měli jste tehdy velmi propracovanou show, například váš dirigent byl převlečený za Napoleona. Jak dlouho jste na tom pracovali?

Lyngstadová: Většina nápadů přišla během příprav na Eurosong. Ale upřímně si nepamatuji, jak vznikl Napoleon.

Ulvaeus: Byl to jen vtípek.

Lyngstadová: Ano, a měl ten večer velký úspěch.

Ulvaeus: Myslím, že ty jsi přivedla někoho, kdo nám udělal kostýmy.

Lyngstadová: To byla celkem náhoda. Šla jsem kolem jednoho obchodu ve Stockholmu a viděla v něm zajímavá saka. Pak jsme je měli všichni na sobě, s různými kalhotami a sukněmi.

Ulvaeus: Také to bylo období glam rocku. Myslím, že jsme tehdy jeli do Londýna koupit boty na podpatcích. I když se zdá, že jsme se takhle oblékli jako první, před námi už měli podobné kostýmy jiní. Například Sweet.

Kostýmy jste pak měli čím dál tím velkolepější…

Ulvaeus: Chvíli ano, pak se stávaly sofistikovanější.

Lyngstadová: Na začátku byly velkolepější, to bylo prvních pár let. Pak se to zjemnilo a kostýmy už byly promyšlenější.

Ulvaeus: Řekl bych, že byly dospělejší.

Ohlédli jste se někdy a řekli si, že tohle jste možná nosit neměli?

Ulvaeus: To si pište!

Lyngstadová: Ty určitě.

Ulvaeus: Měl jsem kostým Supermana, u kterého nikdy nepochopím, jak mě vůbec mohl napadnout. Šlo o to, vypadat co nejskandálněji.

Nemáte pocit, že kostýmy byly někdy na překážku hudbě?

Lyngstadová: To vůbec ne. Byl to jen doplněk představení, své kostýmy jsme na pódiu potřebovali. Mě navíc vždycky zajímala móda a nové trendy. Vždy to byl můj koníček.

Následujících osm let jste měli fenomenální pracovní nasazení.

Ulvaeus: Chtěli jsme to tak. Chtěli jsme psát dobré písničky a nahrávat je. O tom to celé bylo.

Lyngstadová: Neměli jsme žádné plány. Nebylo to tak, že bychom si říkali, že když to uděláme takhle, stane se tohle. Měli jsme jen svou rutinu. Dělali jsme, co jsme uměli. Hodně jsme pracovali ve studiu. Byli jsme disciplinovaní.

Ulvaeus: Neměli jsme žádný marketingový plán. Neměli jsme jasnou představu o image jako Roxy Music a další. Věci se prostě děly. Napsali jsme pár písniček, šli jsme do studia a nahráli je. Líbily se miliónům a miliónům lidí. Ti za tím přitom rádi viděli jiné věci. Jako že jsme byli tak chytří a měli továrnu na hity, že jsme měli nějaký recept. A že náš manažer Stig Anderson byl marketingový génius. Ve skutečnosti jsme to dělali takhle: nahráli jsme něco hodně dobrého, šli jsme do největší televizní show v Německu a písničku zahráli. To byl náš marketing. Není na tom nic vychytralého.

Letos jste vydali kolekci singlů Gold. Věděli jste vždy, která píseň z alba bude singl?

Ulvaeus: Na to jsme mívali rozdílné názory. Posílali jsme lidem z celého světa, kterým jsme věřili, dvanáct písní. Oni z nich sestavili žebříček a poslali nám ho zpátky. Viděli jsme, jaký je jejich názor, co je jejich číslo jedna. Někdy jsme se tím řídili, jindy jsme se zařídili podle vlastního vkusu a intuice.

Je nějaká písnička, u které litujete, že jste ji nevydali jako singl?

Ulvaeus: Po Waterloo jsme v Británii měli vydat písničku Honey Honey. Byla ale shledána příliš popovou. Britská nahrávací společnost do toho tehdy mohla mluvit a řekla nám, že bychom měli být rockovější. Tu písničku nakonec nahrála skupina Sweet Dreams a měla s ní velký úspěch. To byla naše největší chyba.

Britské publikum si vás přesto brzy zamilovalo. Proč si myslíte, že vás tehdy přijalo tak vřele?

Lyngstadová: Kvůli hudbě, písničkám.

Ulvaeus: Lidé ve Finsku, Norsku, Austrálii, Kanadě, Německu, všichni nás brali.

Lyngstadová: Láska s Anglií je vzájemná. Já ji také miluju. A miluju Angličany.

Ulvaeus: Anglie pro nás byla výjimečná, protože to byl domov Beatles. Být tam na první příčce hitparády znamenalo být první na světě. Je to vlast Beatles a my jsme byli ti, kdo v ní byl na prvním místě!

Často jste se zdáli být překvapeni a potěšeni, když na vás fanoušci reagovali…

Lyngstadová: Bylo to od nás upřímné. Byli jsme velmi pokorní a šťastní za to, že nás milují. Když jsme hráli, bylo jiskření mezi námi a publikem fantastické. Něco takového je opravdu velký zážitek.

Ulvaeus: Obzvlášť proto, že se nad námi ušklíbali kritikové a hudební elita. Proto pro nás byla přízeň fanoušků tak důležitá.

Možná je jeden z důvodů, proč je váš odkaz tak silný, skutečnost, že jste odešli v pravý čas. Mysleli jste si, že po nahrání alba The Visitors bude ještě něco dalšího?

Lyngstadová: Vždy jsme si mysleli, že ještě něco přijde. Ale nestalo se to. Benny a Björn začali dělat své věci. Začali jsme žít odlišné životy. Já jsem se například odstěhovala ze Švédska.

Ulvaeus: Psaní nového alba Chess and Chess trvalo mnohem déle, než jsme si mysleli. Jedna věc vedla ke druhé a na jeho dokončení už nikdy nedošlo. I když se to mohlo stát o pár let později, mohli jsme se k sobě opět vrátit.

Lyngstadová: Že končíme, nebylo vědomé rozhodnutí. Prostě se to stalo.

Váš odkaz je dnes silnější než kdy předtím. Například máte své muzeum ve Stockholmu.

Ulvaeus: Všichni čtyři jsme ho posvětili. Uvědomoval jsem si, že jelikož je v mém rodném městě, musí být tak dobré, jak je to jen možné. Proto jsem se zapojil. Už funguje a jde to velmi dobře. Myslím, že na ně můžeme být pyšní.

A jako završení jste letos ke čtyřicátému výročí vydali velkolepou knihu fotografií. Zapojili jste se do její přípravy všichni?

Lyngstadová: Ano. Viděli jsme fotky a všichni jsme dostali text. Pomáhali jsme s editací a měli jsme připomínky. V té knize je mnoho dávno zapomenutých fotek. Je to legrace znovu je vidět. U některých si ale vůbec nepamatuju, kde vznikly.

Ulvaeus: Fotili nás neustále, kamkoli jsme šli. Pózovat byla ta nejnudnější věc na světě.

Lyngstadová: Pro tebe ano, já a Agnetha jsme si to užívaly víc.

Ulvaeus: Také jste lépe vypadaly.

Na všech těch fotkách i v televizních záznamech jste vypadali velmi šťastní…

Ulvaeus: Jsem i dobrý herec.

Co byste si pustili na vlastním večírku?

Lyngstadová: Nic nemůže být lepší než Dancing Queen! Pustila bych si ji.

Ulvaeus: A já bych nepořádal večírek, kde by se něco takového hrálo, takže je to čistě teoretická otázka.

Je nějaká rada, kterou byste dali svému mladšímu já?

Lyngstadová: Abyste uspěl v jakémkoli podnikání, musíte do toho jít celým srdcem a tvrdě pracovat. My jsme dělali to, co jsme nejvíc milovali.

Ulvaeus: Jakou radu byste dali kapele, která skončí tak, že tady s vámi po čtyřiceti letech sedí? Přece – dělejte přesně to, co děláte.